O červeném Rudovi

Byl jednou jeden chlapec, který se odmala často červenal, že byl rudý až za ušima. A v létě ho slunko také opalovalo vždy do červena. Nikdo mu tedy neřekl jinak než Červený Ruda, i když se ve skutečnosti jmenoval Mojmír.

Úkol

Jednou řekl tatínek Rudovi: „Podívej, Rudo, dědeček má dnes narozeniny, měl bys mu jít popřát. Nemohu s tebou ale dnes jít, je moc horko a mne by cestou mohly postihnout mdloby.“ Ruda se zaradoval, že bude moci jít k dědečkovi zase sám, protože si s dědečkem užil vždy něco zajímavého a dlouhou lesní cestu za letního dne měl moc rád.

Tatínek dal Rudovi pro dědu do mošny krabičku cigaret, tubu zvlhčovacího želé a lahvičku čichací vodičky a pravil: „Tady máš pro dědečka nějaké dárky a vyřiď mu pěkné pozdravení. A nenech se od něj osahávat, víš, jaký umí být prasák, a tobě je sotva 17 let!“

Ruda se pousmál, vzal na sebe jen své krátké lněné kalhoty, přes holé tělo přehodil mošnu a vyrazil.

Když došel na lesní cestu, ohlédl se za sebe, podíval se před sebe, a když zjistil, že široko daleko nikoho není, svléknul si své kalhoty, stočil je do mošny a jen tak nahý si vykračoval dál.

Nutkání

Asi v půli cesty lesem zachtělo se mu močit. Sešel kousek z cesty, uchopil svůj pyj, ale jak se ho dotkl, poněkud ho to vzrušilo. Zadíval se na něho se zalíbením a chopil se jej pevněji, až mu trochu ztvrdnul. Trochu si jej ještě pomačkal, aby mu ztvrdnul více, když tu náhle se za ním ozval hlas: „Copak tady děláš, švarný mládenče?“

Ruda se velice vylekal, až se mu ihned ocásek svěsil, otočil se, a co nevidí! Před ním byla silueta zvláštní postavy. Paprsky prosvítající skrze stromy svítily Rudovi do očí, a tak viděl jen obrys jakéhosi muže s mimořádně širokými rameny, úzkým pasem a silnýma svalnatýma nohama, radost pohledět, pokud by to nebylo v takto ošemetné situaci. Maně ho napadlo, že tvar toho trupu od pasu ke krku připomínal široce rozevřené písmeno V, s rukama vlastně písmeno M.

„Jdu na návštěvu za dědečkem…“ vykoktal ze sebe Ruda. „Chodíš za dědečkem přes les bez kalhot?“ zeptal se hlas a postava se k Rudovi trochu přiblížila tak, že na ni bylo náhle vidět v dobrém světle.

Bytost

Ten pohled Rudu uvedl v úžas. Nebyl si jist, zda jde vůbec o lidskou bytost – ač mělo stvoření proporce a tvary urostlého muže, zabarvení jeho těla nebylo vůbec lidské – bylo jaksi stříbrošedé, hladké, v záři slunce poněkud měňavé… Hlava byla pokryta jen proužkem jakéhosi černého kohoutka od čela k temeni, obličej bez obočí i vousů, nos hrdě čnějící kupředu, oči výrazné, šedomodré… A jakkoli podivně tento tvor vypadal, připadal Rudovi neobyčejně krásný, jako z nějaké fantastické knihy o životě z jiné planety.

„Vy lidé přeci bez kalhot po lese nechodíte, ne?“ přidal tvor ještě jednu otázku. Ruda si v tu chvíli uvědomil, že tvor vlastně také není oblečený, a zadíval se mu do rozkroku.

Nemohl se vynadívat na ten skvost, ne snad kvůli jeho velikosti (byl, pravda, o kus delší než byl Rudův, ale zároveň poněkud tenčí), nýbrž kvůli jeho zabarvení a celkovému vzezření. Tvorův pyj byl matně tmavě šedý s odlesky až do modra a na jeho konci bylo vidět špici, která byla v obvodu znatelně širší a především leskle černá, jako by byla vyvedena z onyxu zručným šperkařem. Váček pak mu elegantně visel přibližně do půli délky pyje, taktéž matně tmavě šedý, a co bylo zvláště pozoruhodné, jeho varlata pozvolna, ale stále měnila objem, jako by se hmota soustavně přelévala z levého do pravého a zase zpět, kdy v nejkrajnější fázi bylo vždy jedno varle dvojnásob velké než druhé, postupně se jejich objemy vyrovnaly a zase nabylo druhé varle navrch.

Rozhovor

„Ty nemluvíš, mládenče?“ opatrně a nevtíravě promluvil hlas, který nepochybně patřil tvorovi se stříbrošedým tělem, tmavým pyjem, onyxovým žaludem a přelévavými varlaty.

„Ach, odpusť, nikdy jsem ničeho takového, totiž prosím za prominutí, nikoho takového, jakživ neviděl… Kdo jsi?“

„Jsem Vlk, a kdo jsi ty?“ – „Říkají mi Červený Ruda… Ale ty nevypadáš jako vlk…“ – „A jako co vypadám?“ – „Nevím… Spíš jako… Něco jako nadsamec…“ zakoktal Ruda a celý zčervenal.

„Vidíš, mládenče, to máme společné. Tobě říkají Červený Ruda, i když se jmenuješ jinak. Mně říkají Vlk, i když mu jsem podobný snad jen zbarvením.“

„A… Kdo ti tak říká? A co jsi vlastně zač?“ – „Říká mi tak můj pán. On a jeho předkové mě vyšlechtili z člověka, vlka a koně.“ – „Koně? Tvarem těla připomínáš muže, zbarvením vlka, pravda. Ale koně? Toho mi připomínáš snad jen tím kohoutkem na hlavě, avšak…“ – „Z koně je vyšlechtěna moje srst. Je tak krátká a jemná, že vypadá jako hladká kůže.“

Ruda zvědavě přistoupil k Vlkovi blíž, ale stále se mu nezdálo, že by tvor měl nějakou srst. „Mohl bych… Mohl bych si sáhnout?“ – „Sáhl by sis, i kdybych ti to nedovolil. Má srst má kouzelnou přitažlivost. Už teď jsi v ní ztracen, nelze tomu zabránit.“

Srst

Dřív než Ruda stačil pochopit smysl těch slov, jeho ruce spočívaly na Vlkových pažích. Pohladily ho směrem dolů a cítily hebkost a jemnost, jakou ještě nikdy předtím neokusily; při pohybu vzhůru teprve cítily, že jde skutečně o srst, která jen velmi jemně a zároveň příjemně kladla drobný odpor.

Musil to hned zkusit i na jeho krásných širokých a vypracovaných prsou – tam byla srst hladká směrem od hrudní kosti kolem bradavek dokola k břichu, zatímco opačným směrem jemně šimrala jeho dlaně.

Musil to hned zkusit i na Vlkových zádech, kde hebkost pociťoval při pohlazení směrem dolů, a to již se k tvorovi tisknul svými mladými ňadry, rukama spočinul na jeho útlých pevných hýždích, ňadry se pomalu sesouval níž po jeho těle, až nakonec spočinul ústy před tvorovým přirozením, pohlédl vzhůru a zaprosil: „Mohu?“

Rozkoš

Odpovědí mu bylo Vlkovo pohlazení po Rudově temeni a výzvou mu bylo, jak se Vlkovi sametový ocas náhle vztyčil. Ruda vzal do úst Vlkův onyx a pocítil z něj neskutečnou energii – byl zároveň příjemně chladný a přitom z něj cítil neutuchající horoucnost. Cítil v ústech jeho chladný kovový lesk a zároveň horkou krev i vzrušující měkkost, se kterou se tvar onyxu přizpůsoboval Rudově sání a hloubce pozření. Při tom si uvědomoval i velejemnou srst na pokožce pyje, když při jeho vysunování cítil jeho dokonalou hebkost a při vsávání jemné vzrušující lechtání na rtech.

Nemohl se nabažit sání sametového údu a olizování hladkého onyxu a zabýval se touto kratochvílí dlouho a náruživě. Zkusil i pojmout do svých úst tvorův váček – díky přelévání hmoty se mu to brzy podařilo a mohl tak pociťovat neobvyklé vjemy pohybujících se varlat ve svých ústech. U toho jednou rukou soustavně mnul nadsamcův pyj a přejížděl přes něj sevřenou dlaní tam a zpět. Druhou rukou hladil Vlkovi hýždě, které byly vzrušující tím, jak byly drobné a přitom masité, ruka se jich záhy nedokázala pustit a jakoby bezděčně vklouzl prostředník do otvoru mezi nimi. Prsty se uvnitř cítily nesmírně svobodně, nebylo tam ani horko, ani chlad, ani sucho, ani vlhkost, a najednou se ho zmocnil obrovský chtíč vniknout tam svým tvrdým pyjem.

Chtíč

„Nač myslíš?“ zeptal se tvor, a Ruda ze sebe vyrazil: „Na tvůj řitní otvor a na svůj úd, chci rejdit svým údem v té krásné skulince, je tak příjemná!“ – „Věděl jsem to. Pojď do mne, krasavče!“ řekl Vlk, vysunul svůj úd z Rudových úst, otočil se, opřel se rukama o strom v poloze s vysazenými hýžděmi a zašeptal: „Chci to!“

Ruda se postavil za nadsamce se svým dokonale ztopořeným údem a nasadil jeho špičku do rozevřeného otvoru. Očekával nutnost nějak přitlačit, ale otvor jako by vsál jeho úd do sebe až do konce. Rudovy ruce samy od sebe přistály na tvorových bocích, pevně je chytily, a Rudovy boky jako by samy od sebe začaly jeho údem rejdit ve Vlkově otvoru. Střídavě rejdil a přirážel, až postupně začal jen vysouvat a zasouvat, pomaličku zrychloval, ale nechtělo se mu přestat. Varlata mu pleskala o ty jemně srstnaté hýždě, úd byl soustavně vzrušován jemně srstnatým otvorem, pohyby byly stále rychlejší a rychlejší. Toužil zároveň po tom, aby už z něho vystříkla šťáva, a zároveň po tom, aby to trvalo nekonečně dlouho. Občas zabušil pěstmi do tvorových krásně širokých zad, hladil je po jejich bocích, mnul masité a štíhlé hýždě a slastně přirážel a přirážel…

Zdálo se mu, že to trvá celé hodiny. Pravdou bylo, že přinejmenším půl hodiny to bylo. Za tu dobu mu kdoví proč narostl pytlík do neuvěřitelných rozměrů, začal být těžký, nalitý a jeho pleskání o nadsamcovy hýždě bylo čím dál hlasitější.

Sémě

Ale nakonec to na něj přišlo. Lesem se ozval hlasitý chlapský výkřik slasti, Ruda ještě párkrát zasunul a začal pouštět šťávu do tvorova otvoru. Ten se však rychle z Rudova zasunutí vymanil a počal přijímat to sémě do úst.

Dlouhé vteřiny vstřikoval Ruda svou šťávu Vlkovi do úst, s mohutnými výkřiky slasti. Výstřiků bylo snad dvacet, ne-li třicet, a každý byl doprovázen obrovským zachvěním celého těla. Vlk záměrně Rudovo sémě nepolykal, čekal, až se mu naplní celá ústní dutina, a vskutku, poslední Rudův výstřik již začal vytékat z tvorových úst, tolik toho ze sebe chlapec vydal, a pak teprve Vlk počal pomaloučku polykat obsah svých naplněných úst, dokud všechnu šťávu nepozřel.

„Ach, tolik semene jsem ze sebe nevydal ani při své nejlepší samohaně,“ vydechl Ruda a Vlk se jen zlehka usmál a utrousil: „Tak to má být, předkové mého pána to tak chtěli…“

Rozloučení

Když se Ruda poněkud uklidnil, pohlédl na Vlka a pravil: „Budu zde zítra ve stejnou dobu, přijdeš?“ – „Uvidíme. Dnešek ještě neskončil. Teď bys měl dojít za dědem, už tě čeká.“ – „Ach, pravda. Jdu tedy za ním. Půjdu raději delší cestou, abych se trochu vzpamatoval…“ – „A která je ta kratší?“ zeptal se Vlk zdánlivě bezelstně.

„Nu, támhle, jak končí les, je možné jít doleva po kraji pole a je to kousek. Nebo se dá jít doprava a obejít celé pole, cesta je příjemnější, ale mnohem delší.“ – „Nu dobrá, švarný mládenče. Jdi tedy za dědečkem a nejpozději zítra touto dobou se uvidíme zas,“ řekl ten nadsamec a odskotačil pryč mezi stromy.

Ruda pomalu kráčel svou cestou, myslel na předešlé zážitky, docela zapomněl, že je stále zcela nahý, a také příliš nekoukal na cestu, takže se brzy ocitl uprostřed lesa, nevěda, kde se vlastně nachází.

Děd

Vlkovi se podařilo najít nejkratší cestu k dědově chalupě. Zaklepal na dveře a čekal.

„Jen pojď dál, kocourku můj!“ ozvalo se zevnitř. Vlkovi se toto oslovení nezdálo příliš důstojné pro tvora jeho schopností, nicméně věděl, že nepatřilo jemu.

Vešel tedy do chalupy, otevřel dveře do světnice a spatřil v židli široká nahá záda muže s holou, zřejmě spíše břitvou oholenou hlavou, mírně zakloněnou dozadu. Viděl též jeho pravý loket, kterak se jaksi třásl, a viděl též po stranách nahé nohy, které vypadaly, jako by byly nataženy mírně do stran před židlí. Ten muž se snad oddává samohaně, pomyslel si Vlk, ale nic neřekl a přistoupil k muži blíže, až se břichem takřka dotkl jeho hlavy. Shůry spatřil jeho zcela nahé tělo a jeho pravou ruku, která si vskutku pohrávala s pyjem. Na muži bylo vidět, že se rád oddává nejen cvičení se svým pyjem, nýbrž i cvičení své tělesné schránky, která nebyla výrazněji poznamenaná věkem, ba naopak byla statná, pevná a pohledná. Až bylo k nevíře, že tento muž by měl být dědem toho chlapce z lesa.

Muž měl slastně zavřené oči a promluvil: „Vítám tě, Rudo. Hleď, právě se oddávám naší milé kratochvíli. Čekám jen na to, až se připojíš… Stýskalo se mi po našich slastných hrátkách…“

Dotyky

Vlk se nechtěl ihned prozradit, přiložil tedy své hebké ruce na dědovy skráně a pomalu jimi kroužil. Muž lehce povzdychl, nechávaje oči stále zavřené. Vlk tedy počal mnout jeho ušní lalůčky a boltce a muž povzdychl trochu hlasitěji. Pak přejel vlk dlaněmi pomalu k mužovým prsům, které jemně hladil a dával přitom pozor, aby se jej nedotýkal svou srstí. Lehce mu stiskl svými prsty prsní bradavky a všiml si, že muž volně položil ruce vedle sebe a jeho pyj nyní tyčí do výšky přímo vzhůru, kůžička se mu stáhla právě pod okraj špice a co chvíli sebou tvrdý pyj samovolně lehce zatřásl.

Vlk chvíli takto zkoumal, kterak dotyky na prsních bradavkách souvisejí se zaškubáním mužova údu, a posléze obešel židli, klekl si mezi dědovy mírně rozkročené nohy a pojal jeho pyj do svých úst. „Ó ano,“ zašeptal muž, „čiň mi tuto rozkoš, kocourku…“ I počal vlk sát mužův ztopořený úd a užil k tomu svůj nejlepší um. Hned jen olizoval jeho špici a lehce vnikal do jejího otvoru, hned jej zas pojal celého do svých úst pevným stiskem rtů i hrdla. „Ach, chlapče, dnes mi to činíš ještě rozkošněji než dříve, kde ses naučil takovémuto krásnému sání?“ pronesl muž, oči maje stále zavřené. Vlk neodpověděl, jen pokračoval v oblizování a sání onoho mužství.

Brzy se vlk odvážil okusit prstem mužův otvor anální. To však muž nečekal a překvapeně otevřel oči.

Prozrazení

Vlk viděl, jak si ho muž nevěřícně prohlíží. Nijak se Vlka nezalekl, nýbrž na něj hleděl s pootevřenými ústy několik chvil. Náhle se jeho ruce napřímily směrem k Vlkovi a počaly hladit hebkou srst na jeho pevném těle. Jeho obličej se pak lačně přitisknul k Vlkovým prsům a laskal se o ně. „Odpusťte, čekal jsem někoho jiného…“ pravil a pozvedl Vlka do stoje tak, aby na něj dobře viděl. Jeho pohled spočinul na Vlkově ohanbí, avšak tento pohled dlouho nevydržel, onen onyxový žalud, dlouhý tenký pyj a vlnící se váček přitáhl jeho ústa, která počala lačně tento úkaz rozmanitě oblizovat, sát i hltat.

„Prosím za prominutí,“ pravil pak muž, „čekám svého chlapce. Pokorně vás prosím, setrvejte zde do jeho příchodu. Chtěl bych, aby vás mohl spatřit… Jste tak… nádherný tvor!“

„Setrvám s potěšením. Rád počkám na vašeho chlapce, pane.“ – „A… Prosím za odpuštění… Mohl by se vás i dotknout? Mohl byste… Poskytnout své tělo… Jaksi…“ nedokázal ze sebe muž vysoukat, že by vlastně chtěl vnukovi poskytnout celkové obcování s tímto tvorem.

Nabídka

„Vím, co máte na mysli, pane,“ pravil Vlk, „a poskytnu vašemu chlapci své tělo k jakémukoli obcování. A pokud si přejete, abych obcoval i já s ním, bude mi to potěšením.“

„Ach ano, obcujte s ním! Žije na samotě a žádné lidské samce nepotkává, tedy kromě mne. A jeho otec ho drží zkrátka, i samohanu zavrhuje, neb sám je již dávno bez chtíče. Avšak chlapec je plný chtíče, chtíče po samcích, jako jste vy!“

„A vy, pane, nejste plný chtíče?“

„Och, copak do mne, chtíč mám, ale již ne tak často jako zamlada.“

„Ne?“ pravil Vlk a počal si pohrávat s mužovým váčkem. Muž pohlédl na svůj semenný vak, jenž se začal významně zvětšovat, a na svůj pyj, jenž trčel vpřed ve velikosti, kterou již dlouho na sobě nepoznal.

„Dnes mám zřejmě chtíč veliký,“ odvětil a znovu pohlédl na své ohanbí. „Mám ho dnes obzvláště pevného a velkého, i váček zdá se mi nějak větší než jindy… Mohl bych vás zatím, než přijde chlapec, promiňte mi ten výraz, jebat?“ zeptal se trochu nesměle.

„Jebejte mne, můj pane, prosím!“ zvolal Vlk, zaklekl na zem a jeho anální otvor jako by volal: „Jebej mne svým krásným údem, pane můj!“

Jeb

Mužův úd jako by byl magnetizován, přiblížil se k tomu otvoru a prudce se do něj celý zarazil.

„Och!“ vykřikl muž, „vaše díra je slastná, pane, jako by chtěla všechno mé sémě pohltnout…“

„To také chce, pane,“ pravil Vlk, „Nuž, pojďte mne vyjebat, nebudete litovat! A nebojte, se mnou se vzmužíte po chvíli a budeme moci společně obcovat i s vaším chlapcem!“

Tož tedy počal muž Vlka jebat. Jebal ho hned v pozici psí, hned v pozici lidské klasické, hned v pozici na jednom koleni, hned v podřepu nad Vlkem. Vystřídal všechny pozice, které mu fantazie dovolila, a nakonec vypustil svou sladkou šťávu do Vlkova zadního otvoru. Totiž co, vypustil! Prudce mu z údu stříkala v množství, které nikdy před tím nepoznal. Dobrých dvacet, ne-li třicet výstřiků to bylo, každý o objemu skleničky na kořalku. Trvalo to snad nekonečně dlouho, to sémě už se téměř do Vlkova análu nevešlo, při posledním výstřiku již se objevovalo venku…

Muž nikdy nic takového nezažil, únavou si sedl do křesla, kde na chvíli vysílením usnul. To ale nevěděl, co ho ještě čeká.

Vlk se mezitím natáhl do postele, přitáhl si přikrývku až k nosu, přes hlavu si přehodil jakýsi velký kapesník, takže mu byly vidět sotva oči. A čekal takto na příchod mladého Rudy.

Ruda

Ruda konečně našel cestu, kterou před tím byl díky svému erotickému zasnění ztratil, a stanul před dědovou chalupou. Poklepal na dveře. Vlk dokonale napodobil dědův hlas a zvolal: „Jen pojď dál, kocourku můj!“

Ruda vstoupil do světnice, a co viděl na posteli, ho zaujalo natolik, že si nepovšiml skutečného děda, podřimujícího v křesle v protějším rohu. Přikrývka na ležící postavě podobala se totiž menšímu stanu.

Otázky

Pobavil se tím, že děd již má ztopořený pyj, nicméně udivila ho jeho velikost. Přistoupil tedy k domnělému dědovi a otázal se ho:

„Dědečku, proč máš tak veliký úd?“

„Abych tě s ním dnes lépe ojebal.“

Ruda sáhl rukou pod přikrývku, aby si pohmatal na ten veliký úd, a maně se dotkl jeho váčku. „A dědečku, proč máš tak veliký semenný vak?“

„Abych tě lépe semenem nakrmil,“ pravil Vlk a smyslně si olízl špičku nosu, takže mu bylo lze zahlédnout jazyk.

Ruda si toho povšiml: „A dědečku, proč máš tak dlouhý jazyk?“

„Abych ti mohl lépe vylízat řiť!“ pravil vlk a strhl ze sebe přikrývku.

Poznání

„Vlku!“ vzkřikl Ruda, skočil na jeho hebké tělo a jal se ho milovat svýma rukama po celé jeho srsti a vykonávat na něm vlnivé pohyby celým svým tělem. Nebylo divu, že Vlkův pyj brzy vniknul do Rudovy řitě, a Ruda zvolal: „Ó, jak jsem toužil mít tvůj kouzelný pyj ve svém otvoru!“

Vtom se ozval dědův hlas: „Ale samečkové moji, vy již spolu obcujete a necháte mne spát?“ – „Dědo! Dědečku můj zlatý!“ jásal ruda hekaje, neboť mu v řiti právě rejdil Vlkův pyj, „tento tvor, uuch, má nějakou kouzelnou moc, uuch!“

„Zdá se mi, že již se spolu znáte,“ odvětil děd, vstal a přistoupil blíže.

„Ano, vykonal jsem na něm po cestě, uuch, nesmírnou… uuch, soulož nebo něco takového… Uuuuuch!“ odpovídal přerývaně hoch, jsa usilovně souložen.

Změna

Tu promluvil Vlk: „Pojďte, pane, rozkročte se nade mne, udělám vám rozkoš v zadním otvoru!“

Švarný děd si tedy podřepl nad Vlkův obličej a pocítil ve své řiti dlouhý jazyk. Vskutku nesmírnou rozkoš mu to činilo, až hlasitě vzdychal. Tvar jazyka zdál se mu poněkud nezvyklý, jako by oválný, a zasouval se mu dovnitř a ven, jako by přijímal anální soulož od muže… Dokonce pociťoval, jako by jazyk byl zakončen hlavičkou podobnou špici mužského údu!

Nějakou dobu takto obhospodařoval Vlk řitě obou příbuzných samců, kteří jeden přes druhého volali výkřiky rozkoše.

Nová změna

Náhle vyklouzl z obou otvorů a přetočil se tak, že mladý chlapec klečel u jeho hýždí a starší muž u jeho tváře.

„Pojďte nyní oba do mne, samci, a řádně mne prorejděte!“

Oba muži nejprve pohlédli na své ocasy a podivili se, jak dlouhé, silné, žilnaté a neobyčejně tvrdé je mají. Oba též uviděli své semenné vaky, které nyní byly zvíci většího pomeranče a visely jim takřka do půli stehen. Nešlo však se příliš dlouho tím pohledem zaobírat – chlapcův pyj byl magnetizován Vlkovou dírou a mužův zas Vlkovými ústy. Nadsamec je oba do sebe pomalu vsál po celé jejich délce. Lidští samci pocítili na svých údech slastně příjemné prostředí Vlkova otvoru. Pevně je obepínalo, něco uvnitř pulsovalo a uvnitř zřejmě rostla podobná srst, jakou měl Vlk po celém těle – při pohybu dovnitř pocítili jakési jemné šimrání, jakoby zasouvali proti srsti, při pohybu ven zas to příjemně klouzalo, aniž by museli použít zvlhčovadla.

Klečeli takto proti sobě děd a vnuk, rukama hladili rozkošného tvora po srsti a svými boky pohybovali společně vždy vpřed a pak vzad. Jejich pyje byly tak rozpáleny, že brzy oba začali rychleji do své oběti přirážet, tento však držel a doslova vyl slastí, zatímco muži sténali a hýkali a stále hbitěji obcovali, na svých pyjích cítíce nekonečnou rozkoš, kterou toužili prožívat nekonečně dlouho.

Vyprázdnění

Žádná soulož však nemůže trvat nekonečně dlouho, semeno jednou musí vyjít ven. Po dlouhých chvílích plných sténání a úpění děd i vnuk sebou počali extaticky třást, vyšel z nich dlouhý hlasitý výkřik a oba naráz začali své sémě pumpovat do útrob nadsamce.

S každým výstřikem oba hlasitě volali „Ááá,“ neboť každý výstřik je přiváděl takřka do nebe. A že jich ale bylo! Zhruba při třicátém již se do Vlka sémě nemohlo vejít a počalo vytékat vpředu i vzadu ven, i vytáhli oba muži své údy z Vlka, namířili je proti sobě, a mnouce si je rukou, zatímco Vlk hltal sémě ve svých ústech a vstřebával sémě do svých střev, oni začali šlehat své sémě přes Vlkova záda jeden na druhého, šťáva jejich rozstřikovala se o břicho či ňadra toho druhého a dopadala všude okolo a Vlkovi na záda a ještě dobrých dvacet takových střiků učinili, dokud se jim semenné váčky nevrátily do původní velikosti, zcela vyprázdněny.

Vlčí sémě

Zadýcháni a vysíleni, hladili si oba své stále ještě naběhlé ocasy a ždímali z nich poslední kapky semene, když tu náhle Vlk zvolal: „A teď se podívejte na můj gejzír!“

Rozvalil se na zem doprostřed světnice, jeho samčí nástroj tyčil se do výšky snad celého lokte, počal si rukou rychle mnout jeho onyxově zbarvenou špici, a náhle mu z něj začal prýštit gejzír perleťového semene, kolmo vzhůru, a jen kousíček pod stropem proud zpomalil, aby se vzápětí z něj utvořil malebný trychtýř jako z fontány a po kapičkách padal v kruhu okolo něj.

Vlk však dále pokračoval v dráždění své špice, která vydala další gejzír, tentokrát do lila zbarveného semene. A příští gejzír byl zbarvený ještě výrazněji, a přišly další a další a barva byla intenzivnější a intenzivnější, přes růžovo-červenou a malinovou až do temně rudé, takže to vypadalo, jako by z Vlka prýštila sama krev…

Ruda i jeho děd na to zírali s otevřenými ústy, do kterých tu a tam ty barevné sladké kapky zapadly, zvláště pak zírali na poslední dva výstřiky, kdy proud semene se jakýmsi zázrakem proměnil v rudé provazy, které s prásknutím spadly na zem.

Provazy

A vlk se vztyčil, popadl tyto provazy, mrštil každým z nich po jednom muži, a oba se najednou ocitli svázaní vleže na zemi. Vlk hrubě začal zacházet s oběma mužskými údy i s jejich vaky, opět je dovedl k zvětšení objemu i k ztopořenosti údu, avšak tentokrát to žádnou rozkoš dědovi ani chlapci nepřinášelo a tito opět křičeli, avšak nyní bolestí, a tak jim vlk ještě ovázal ústa, aby zabránil tomu křiku.

V tu chvíli se naštěstí otevřely dveře a v nich stál švarný mládenec v bílém oděvu, jenž zvolal: „Zde jsi, ty zvíře!“ A namířil na Vlka pušku.

Puška

„Ach, ošetřovateli můj, prosím ne!“ zvolal Vlk, ovšem mládenec jen pravil: „Přece jsem tě našel, křik vzrušených mužů tě prozradil! A právě včas jsem dorazil, abych jejich životy zachránil!“

A vystřelil z pušky, zasáhl Vlka do paže jakýmsi drobným šípem a tvor se pomalu skácel na zem.

Ihned pak mládenec počal oba muže rozvazovat. Jak mu děkovali!

Omluva

„Neděkujte, chybu jsem udělal, že jsem Vlka bez dozoru zanechal. Vím, jakou rozkoš jste prožili, však jsem ji s Vlkem sám také prožil, ale rozkoš měla být později nahrazena utrpením. Já jsem ovšem onehdy měl po ruce toto uspávací sérum, které Vlka zneškodní.“

Osvobození

Když byli oba muži osvobozeni, pohlédl mládenec na jejich nahá těla a pravil: „Vidím, že stále máte Vlkem poblouzněné údy i šourky.“

Podívali se Ruda i děd na své toporné údy i zvětšené vaky a pak tázavě pohlédli na mládence v bílém oděvu.

„Nezbývá vám než vytřást poblouzněné semeno ze svých vaků způsobem, který je vám jistě známý,“ odvětil mládenec na nevyřčenou otázku.

Lest

„Jsem ještě mladý, neznám to…“ vyhrkl ze sebe Ruda, celý červený, neb věděl, že nehovoří pravdu. Zadíval se na mládencovy bílé kalhoty a toužil vidět, jaký pyj se pod nimi skrývá.

Mládenec prokouknul tuto lest, nicméně to na sobě nedal znát. „Dobrá, předvedu vám to.“

A svlékl si nejprve svou bílou košili, pod kterou se skrývalo obyčejné tělo, jež však připadalo oběma mužům krásné svou obyčejností. Pak si svlékl bílé kalhoty, pod kterými nebylo žádné další prádlo, jen obyčejný úd, nijak obrovský, ale krásný svou obyčejností a počínající ztopořeností.

„Takto vezmeš svůj úd do ruky a takto s ním budeš třást, dokud se k výronu semene nepřivedeš,“ pravil.

Dárky

„Ach, to by se mohly hodit mé dárky pro dědečka, které jsem mu přinesl k narozeninám!“ vykřikl Ruda a vytáhnul ze své mošny krabičku cigaret, tubu zvlhčovadla a čichací vodičku. Děd se rád podělil o druhé dva dárky a všichni tři společně počali úplně obyčejně, lidsky, po mužsku, prohánět své údy.

A jestli si je neutrhli, prohánějí si je dodnes.