Když jsme uviděli moře, všichni se zklidnili a kochali se tím pohledem. „Tak támhle ten poloostrov, to je Rogoznica. Ale my nejedem přesně tam. Myslím, že jedeme asi tak támhle,“ řekl jsem jim a ukázal na okraj zálivu, ve kterém se poloostrov nacházel. Rýsovaly se tam skupinky domečků při pobřeží a nad nimi mírný kopec.
Pak se nám poloostrov ztratil z dohledu a já musel zabočit na takovou prašnou cestu. „Jsi si jistej, že to je zrovna tudy?“ zeptal se někdo. „Podle navigace i podle map jedu dobře.“ Museli jsme jet pomalu a trvalo to dobře půl hodiny, než se nám vpravo objevila scenérie velikého zálivu, uprostřed něhož byl poloostrov, tedy spíš vlastně možná ostrov připojený k pevnině nějakým náspem. To byla Rogoznica, vypadala hustě obydlená, zatímco na okraji zálivu, po kterém jsme jeli, to zatím na civilizaci nevypadalo.
Začal jsem vysvětlovat: „Tady ten břeh zatím není moc obydlenej ani zásobovanej. To všechno uvidíte. Ale teď už jsem si jistej, že jedeme správně. Hele, támhle jsou první domky.“
Před námi vlevo se objevila různá stavení. Jeli jsme stále po prašné cestě, vlevo stály různé domky a bungalovy v jedné řadě, za nimiž začínal svah vzhůru, vpravo pak betonové plážičky a mola, mezi nimiž byly kamenité průrvy směřující do průzračného moře. Všichni si užívali tu nádheru, zatímco já jsem se soustředil, abych počítal. Za čtvrtou skupinkou domů jsem hodně zpomalil, protože jsem věděl, že se tam má objevit osamocený bungalov.
A pak jsem ho spatřil. Chvíli jsem zaváhal, jestli to je on, ale všechno nasvědčovalo tomu, že ano. Kromě toho, že bungalov jsem si představoval jako dřevěné stavení, zatímco toto bylo normálně zděné, nicméně poměrně malé a jednopodlažní a odpovídalo to fotkám z internetu. Zastavil jsem a řekl: „Kluci, tohle je asi ono, ale nejsem si úplně jistej…“
Chlapi dychtivě vyskákali ven a koukali na vybetonovanou plážičku vpravo od auta, kde byly zapíchnuté dva slunečníky a čtyři lehátka, a na útulný domeček s velikou terasou, do které nebylo ani moc vidět přes bujnou vegetaci vysázenou na nízké zídce, a na krásnou pergolu porostlou hustou vinnou révou. „Filipe, že to je ono, viď? Tady chceme bejt,“ vykřikovali.
V tu chvíli z vrátek vyšel bodrý opálený chlapík s bříškem, v němž jsem jasně poznal majitele. „Kluci, je to ono.“
Chlapík se na nás podíval a začal se hrozně smát. Klukům teprve teď došlo, že se procházejí kolem auta úplně nazí, a začali se porůznu schovávat za autem nebo vegetací. Ale já jsem hrdě přistoupil k tomu chlapíkovi, podal jsem mu ruku a řekl: „Zdrávo, Stípe.“ – „Dóbro dóšli, Fílip,“ – Kluci, přestaňte se schovávat, jsme tu správně, pojďte se představit!“ zavolal jsem na ně.
Stipe mi pokynul, abych vešel na terasu, a ve vrátkách postupně vítal kluky. Každému podal ruku, řekl: „Dóbro dóšli,“ poplácal ho po rameni, kouknul se mu do rozkroku a řekl mu: „Da, dóbar,“ nebo „takódže dóbar“ nebo „super“.
Kluci se něvěřícně rozhlíželi po té terase, která byla diskrétně, ale zároveň ne úplně oddělená od cesty, a která byla dost rozlehlá na to, aby se na ní daly podnikat všelijaké aktivity. Kromě stolu a židlí tam byla i čtyři lehátka. A pak nás Stipe vzal dovnitř.
Uprostřed terasy byl vchod do hlavní místnosti, což byl jakýsi obývák a zároveň kuchyň. Dva rozkládací gauče, sporák, trouba, televize, lednička a mrazák. Vlevo vchod do dvou pokojíků, dvoulůžáků s přistýlkou, vpravo vchod do koupelny se dvěma umývadly a sprchovým koutem.
Zatímco jsem se se Stipem loučil s tím, že všechny informace mám, kluci si prohlíželi ten krásný přístřešek. Stipe pak jen zavolal: „Dovidžéňja!“ a šel domů, kam to měl asi 500 metrů.
„Haló, kluci! Nechcete se vykoupat?“ zvolal jsem a všichni se seběhli a naskákali jsme do moře. Voda byla příjemná, skoro až moc teplá. Slunce ještě nezapadlo, takže když se všichni dost vyblbli, nechali se sluníčkem osoušet.
Nejbližší stavení po obou stranách bylo minimálně sto, možná dvě stě metrů vzdálené, a na betonových pláccích před nimi se slunili a koupali lidi. Z jedné strany se k nám blížila nějaká dvojice. Když přišla dřív, nemohli jsme se vynadívat na její pánskou polovinu (i když ta holka byla taky moc pěkná). Byl to namakaný opálený týpek v přiléhavých plavkách. Ani se nijak výrazně nedivili, že se tu tolik chlapů koupe nahých, a šli dál.
Janek prohlásil, že toho týpka by si s chutí dal a ještě chvíli jsme pozorovali tu vzdalující se prdelku. Pak jsem všem řekl: „Někde jsem četl, že slaná voda může způsobit alergickou reakci na citlivých místech těla, jako je předkožka nebo žalud. Měli bysme si teda pořádně olízat ocasy.“ To se setkalo s velikým ohlasem, tak jsme si vzájemně začali olizovat naše slané ocasy, které se všem postupně postavily. „Tohle bysme teda měli dělat po každé, když vylezeme z vody, že jo, vedoucí?“ navrhl David. „Rozhodně,“ odpověděl jsem, „berte to jako závazné pravidlo.
Spatřil jsem, jak se v dálce vrací ta dvojice, co kolem nás prošla. Navrhl jsem tedy, že půjdem dovnitř, protože ty lidi nemusí hned první večer vědět, co jsme zač. Vrátka, kterými se šlo na terasu, byla dost úzká, mohl jimi projít jen jeden člověk naráz, takže chvilku trvalo, než jsme se dostali dovnitř všichni. Šel jsem jako poslední a ještě se ohlídnul po té dvojici, která už byla natolik blízko, že mohla zaregistrovat, že nám všem stojí péra. Ale nijak mi to nevadilo.
V mrazáku byly pro nás připravené nějaké pizzy, které stačilo ohřát v troubě, tak jsme si připravili večeři. Janek pak vykrojil do jedné pizzy díru uprostřed, ulehl na lehátko a pizzu si navlékl na péro. „Dejte si, kluci,“ vyzval nás. Myšák se na to zadíval a řekl: „Hm. Čurák s oblohou.“ Pavel neváhal, vzal si podprdelník, položil ho vedle lehátka, usedl na něj a začal ukusovat. Z druhé strany ho následoval Pája, a protože se nám nápad líbil, vzájemně jsme si takto střídavě poskytovali podnos pod pizzu.
Po této veselé večeři jsem prohlásil: „Máme tady šetřit vodou, protože je dost sucho, takže si ty zadrobený rozkroky omyjeme v moři. Sůl si pak z nich zase olížeme.“ A jak jsem řekl, tak jsme udělali. A protože byl zrovna západ slunce, přinesl jsem víno a koukali jsme na tu nádheru.
Když jsme se vynadívali, ohlásil jsem konec romantiky a řekl jsem, že si teď pěkně zamrdáme na terase. Tak jsme se odebrali na terasu, poručil jsem, aby si všichni vzájemně pomohli pusou k erekci, což bylo raz dva, a už to jelo.
Rozhodl jsem se na úvod vymrdat všechny pasivní prdele. Nejdřív jsem tedy šel do nejstaršího Péti, který má sice trochu zavalitější postavu, ale zato má krásně vyjebanou díru. Dával jsem pozor, abych se neudělal, a za chvíli jsem přesedlal na další dobře vyjebanou díru Jaroušovu. David, Myšák a Janek osedlali další díry, ale poslušně se se mnou střídali, takže jsem pak chvíli jebal ještě Patrika, který má krásnou prdelku, a nakonec milovaného Jíru.
Byl jsem rád, v jakém jsme složení. Byli jsme vlastně čtyři aktivové a čtyři pasivové. Tedy Péťa a Jarouš jsou versatilní, ale to ještě obohacovalo možnosti, které jsme před sebou na ten týden měli.
Když jsme se teda během asi tři čtvrtě hodiny všichni udělali, šli jsme opláchnout naše zpocená těla do moře. A tam, na té plážičce, jsme u vína spokojeně strávili zbytek večera.
Napiš komentář!