Ráno nás vzbudil hlahol. „Vstávejte, je plno hodin a měli bysme jet!“ Rozhlídnul jsem se a viděl, jak ležím s Pepínem na pláži na molitanových podložkách a kolem nás všichni ostatní. „Chtěli jsme vám přinést snídani do postele, ale tam jste nebyli, a místo toho jsme vás našli tady.“
Snažil jsem se co nejrychleji vzpamatovat. „To jste zlatý, kluci. Vstávej, zmrde, máme snídani,“ třásl jsem spícím Pepínem. „Domluvil jsem se s Pepínem, že ho vezmeme do Splitu. Tam chytne nějakej trajekt nebo loď tam k němu, je to prej přímo naproti Splitu, v tý Itálii,“ začal jsem vysvětlovat.
„Domluvili jste se? Jak jste se proboha domluvili, když mluvíte každej jinym jazykem?“ podivoval se Myšák. „Až v noci jsem zjistil, že se s nim dá celkem v pohodě domluvit anglicky. Nějak mě to před tím nenapadlo,“ řekl jsem a políbil vstávajícího Pepína.
„Vedoucí, řešíme jeden problém,“ pokračoval Myšák. „Aha?“ Netušil jsem, o co jde, celý rozespalý. „Nemáme co na sebe. Jak dojdeme doma domů?“
„Neblbněte, vždyť já vám ty vaše šortky vrátim.“ – „Ale pak nemáš co na sebe ty.“ – „Moment,“ řekl jsem a otočil jsem se k Pepínovi: „Že mi věnuješ ty tvoje památný plavky, kocourku? Jako že na památku?“ – „Si, si,“ odpověděl Pepíno a ještě něco dodal italsky. „Ty vole, on ti jako rozuměl a ty víš, co ti řek?“ – „Asi ne. Ale to nevadí. My si nějak rozumíme nonverbálně…“ – „No to mi poser!“
Sbalili jsme se a vyrazili. Pepíno mi v autě musel sedět na klíně a usilovně jsme se celou dobu líbali. Ve Splitu jsme dorazili k přístavu, Myšák za volantem zavelel: „Dolíbat, vystupovat!“ a já musel otevřít dveře a vypustit Pepína vstříc jeho osudu.
A Pepíno šel, v nějakých zelených šortkách, a pomalu se vzdaloval. Myšák nastartoval, ale já jsem ještě zaprosil: „Ještě okamžik, prosím tě.“ Otevřel jsem dveře, vystoupil jsem, pochopitelně nahý, jako jsme byli všichni, zavolal: „Pepíno!“ a Pepíno se otočil a ještě se na chvilku vrátil. Objímali a líbali jsme se tak dlouho, dokud si nás někdo nezačal fotografovat. „Promiň, kocourku, napíšem si, jo?“ Pepíno se na mě podíval chápavě, naše ruce sjely k dotyku dlaní, pár okamžiků jsme si je ještě drželi a Pepíno se otočil, aby co nejrychleji vykročil směrem k domovu.
Rychle jsem nastoupil do auta, zavelel jsem, že jedem, a jeli jsme.
„Veliteli, všichni potřebujem kafe!“ probudil mě najednou něčí hlas. Koukal jsem, že stojíme na parkovišti u benzínky v bůhvíkterém státě. „Ale žádný s sebou nemáme,“ pokračoval ten hlas.
Došlo mi, o co jde. „V kufru v mým batohu najdete svoje trenky. A hoďte mi sem ty oranžový toho italskýho zmrdečka.“
Po týdnu jsme se tedy všichni ocitli zase trochu oblečení. Na benzínce jsme si koupili kafe a najednou se ozval můj telefon. Smska. „Pepíno?“ rýpnul si Jíra. Kouknul jsem na displej. „No jo.“ – „Copak ti píše?“ To se ptal asi Myšák, nevím, bál jsem se to otevřít a nic jsem nevnímal. Ale otevřel jsem to. A pousmál se na ostatní. „Neumim italsky, ale vypadá to jako název nějaký písničky, kterou jsem asi někdy slyšel.“ – „A to?“
Ještě jednou jsem se na ty dvě slova zadíval a pak jsem jim je přednesl.
„Ti amo.“
„Ty ámo? No, ty krávo…“ povzdechnul si Myšák.
„Se nebojte, chlapi. Vám zůstanu věrnej. A třeba Pepíček dokáže přijet na příští akci. Nebo si s ním všichni užijete za rok…“
„Hele, prodám na Aukru ty jugoslávský šprcky a všechno věnuju na cestu Pepína na příští akci,“ hrdě navrhnul Myšák a všichni ostatní se připojili, že na Pepína taky přispějou.
„Ale všem nám ho půjčíš!“ zahrozil Janek. „No jasně, kluci,“ řekl jsem, „to nebude problém a já budu rád, že se s ním uvidím.“
A zbytek cesty jsme strávili vzpomínkami nad těmi neuvěřitelnými lidmi, které jsme na zájezdu potkali, nad těmi zážitky, které jsme s nimi měli, a už jsme začali plánovat, že příští rok si to musíme rozhodně, ale rozhodně zopakovat. Včetně Pepína, Borka a našich německých přátel.
Napiš komentář!