Já vím, že jsem to tehdy přehnal, když jsem nechal bráchu, aby mě nachytal, jak stříkám. Ale trochu za to mohl i otec.
Tak jsem si slíbil, že to nebudu nijak hrotit a počkám, až mu bude 15.
Teda večer jsem si už dávno nebral servítky a normálně chodil spát nahej, jsme přece bráchové, ne? Prostě před spaním se on oblíknul do pyžama a já se svlíknul do naha, ještě jsme nějakou dobu takhle byli a pak zalezli do postele. Zvykl si na to a nijak to nekomentoval.
Postupně jsem ale začal mít ten zvyk, že když jsem přišel domů a zrovna tam nikdo nebyl, shodil jsem ze sebe všechno oblečení a chodil po bytě nahej, dokud někdo nepřišel. Obvykle to byl brácha, kdo přišel domů první. Sotva jsem slyšel kliku, hodil jsem na sebe trenky. Když byl doma dřív brácha, tak jsem holt se svlíknul jenom do trenek.
Ale jednoho dne mě to přestalo bavit.
Přišel jsem totiž domů asi v půl druhý a měl za to, že brácha bude ještě dvě hodiny ve škole. Shodil jsem ze sebe oblečení, udělal si kafe a zasedl k internetu s domněním, že si „udělám dobře“.
Po chvíli zábavy u počítače jsem si vyšel na záchod, aby mi v orgasmu nebránilo nutkání čůrat.
Zrovna jsem byl v předsíni, když zachrastil klíč v zámku a otevřely se dveře. Během toho chrastění jsem chtěl rychle utéct do koupelny nebo na záchod, ale nestih jsem to. Ve dveřích stál můj bratr, viděl mě v celé mé nahotě a povídá: „Ježišmarja.“
„Jaký ježišmarja? Si mě neviděl nikdy nahýho nebo co?“
„No nečekal jsem to teď.“
„No já jsem tě taky nečekal teď.“
„Odpadla mi odpoledka. Jsem myslel, že se svlíkáš jenom před spaním.“
„No když nikdo není doma, tak taky. A ty máš přijít ze školy až v půl čtvrtý, takže budu dělat, jako bys tu nebyl.“
„V poho, dělej si co chceš.“ To neměl říkat, toho jsem se chytnul.
Vyčůral jsem se a šel do koupelny. Umyl jsem si ruce a čuráka, který sice čůráním ovadnul, ale jak jsem ho omýval, tak zase pěkně ztvrdnul. A protože jsem byl na bráchu naštvanej, že přišel brzo, tak jsem to nehodlal nijak skrývat. Došel jsem s tim stojícim pérem do našeho pokoje, kde si brácha něco štrachal v tašce.
Ve dveřích jsem prohlásil: „Jako bys tu nebyl, jasný?“ a čekal jsem, až se otočí.
Po chvíli se otočil, prohlídnul si mě od hlavy až k patě, totiž spíš skončil tím pohledem na mém rozkroku, nechápavě koukal a pak z něho vyšlo: „Co se ti stalo?“
„Stojí mi,“ řekl jsem ledabyle.
„Jak to?“ zeptal se blbě.
„Hádej, tobě nikdy nestojí, nebo co?“
„Co je ti do toho…“ odvětil nepřítomně.
„Nic, já že se tak blbě ptáš.“
„Aha.“
„No tak brácho, jak říkám, jako bys tu nebyl, jasný?“
„No jasný, a jako proč?“
„Co je ti do toho?“ opakoval jsem jeho kecy, „prostě budu dělat to, co bych dělal, kdyby ti neodpadla odpoledka.“
„To jako že se neoblíkneš? No a?“
„To jako že si teď vyhoním péro a je mi úplně jedno, že jsi tady.“
Asi tomu moc nevěřil a věnoval se svým věcem. Tak jsem zasednul k počítači, na kterej on moc neviděl, pustil si rozkoukaný video a začal si ho pěkně honit. Bavilo mě, že je brácha ve stejný místnosti, a začal jsem u toho trochu vzdychat, čímž jsem na sebe soustředil jeho pozornost.
„Musíš u toho dělat takovej kravál?“ zeptal se debilně, načež se mě nevypadlo nic lepšího než „Jooo, joooo,“ jak jsem byl rozrajcovanej.
Nějak mě to celý dostalo a už to na mě přicházelo. Odkopl jsem židli za sebe, postavil se s rozkročenýma nohama, docela bezohledně jsem nahlas vzdychal a už to na mě přišlo… Namířil jsem si ho na stůl vedle klávesnice a šlo to ze mě ven, všechno naštěstí jenom na stůl, a křičel jsem u toho slastí.
Za soustavného vzdychání jsem to pak začal utírat papírovým kapesníkem, přičemž jsem si jednou rukou ještě ždímal zbytky semene z čuráka.
Ohlídnul jsem se po bráchovi, který na to s divným výrazem na tváři koukal. „Co čumíš, jsem říkal, že si ho vyhoním, jako kdybys tu nebyl…“
„No sorry, řval jsi tak, že jsem nevěděl, jestli nemám volat záchranku,“ řekl brácha, ale bylo vidět, že je tím výjevem dost fascinovanej.
„No tak teď víš pro příště, že to je normální a nemusíš nikoho volat.“
„Jak, pro příště?“
„No kdybys náhodou byl u toho, jak si ho honím, ne?“
„Ty vole a jak často tohle děláš?“
„Nevim, párkrát.“
„Párkrát za měsíc?“
„Ty vole, za den, vole!“
„Ježišmarjá.“
—
A tak jsem si ho poprvé vyhonil před bráchou. Ale nebylo to naposled…
Napiš komentář!