Montéři
Jednou jsem přišel domů a v kuchyni byl nějaký rachot. Svlékl jsem se v šatně, šel jsem rovnou do kuchyně a tam jsem spatřil tři nějaké týpky v montérkách, kteří montovali jakousi skříňku, obklopeni různými dráty a lištami. Trochu jsem se toho zalekl a řekl jsem bezděčně: „Pardon…“ Filip, rozvalený nahý na kuchyňské posteli, jen ucedil: „To je dobrý, nestyď se, pánové tady jenom montujou domácí kino do nový stěny. Že jo, chlapi?“ Jeden z těch montérů, ten nejhezčí a nejmladší, se ke mně otočil a ledabyle prohodil: „Jasně, chovejte se jako doma, jako kdybysme tu nebyli.“ Druhý, trochu starší a pupkatý, něco pro sebe ucedil skrz zuby. Nerozuměl jsem tomu přesně, ale bylo to asi něco v tom smyslu, že jestli si tu nebudeme kouřit péra, že mu to nevadí.
„Tak vidíš, Olivere,“ řekl mi pan domácí a zatřásl si penisem, vypadalo to jako na pozdrav. „Uděláš mi kafe, prosim tě?“ – „Jo, jasně,“ řekl jsem zmateně, protože jsme panu Filipovi nikdy kafe nedělali, ale postavil jsem vodu a začal připravovat kávu. „Chcete to s mlíkem, pane?“ – „Jo, určitě.“ Otevřel jsem ledničku a vidím, mlíko nikde. „Mlíko neni,“ povídám. „Tak mi tam cmrndni smetanu.“ – „Smetanu?“ – „No jasně, máš jí přece dost.“
To mě uvedlo trochu do rozpaků, protože mi bylo jasné, že Filip chce, abych se mu do toho kafe vycákal, a z jeho šibalského pohledu jsem zároveň pochopil, že to mám udělat tady na místě. Hodil jsem okem po řemeslnících. Ten starší pupkatý si trochu pohoršeným pohledem změřil nejdřív domácího, pak mě, zakroutil hlavou a pak nějakým šroubem. Ten nejmladší nejhezčí se zjevně začervenal a co nejintenzivněji se věnoval odštípávání nějakých drátů. Třetí, takový poměrně namakaný týpek středního věku, se po mně podíval napůl pobaveně a napůl zvědavě, jako by říkal: „To jsem zvědavej, jestli to dáš,“ pokračoval v umisťování drátů do lišt a tak nějak drze se díval, co udělám.
„Dobře, pane,“ řekl jsem poslušně panu domácímu, uchopil jsem do ruky svoje péro, které začínalo nabíhat, protože mě nějak ta situace, ač vlastně trapná, trochu vzrušovala, do druhé ruky jsem vzal konvici a zalil kávu. Nahonil jsem čuráka, otočil jsem se s tím kafem k panu domácímu, přišel jsem k němu a zeptal jsem se: „Kolik tý smetany?“ – „Hodně,“ řekl mi suše, a tak jsem začal pořádně honit, aby to ze mě vystříkalo co nejdřív. Namakaný týpek to pobaveně a s nadhledem sledoval, pupkáč obracel oči v sloup a mladík se stále červenal a dělal, že se nedívá, ale co chvíli se kouknul.
Celkem mě to bavilo, takže jsem opravdu po pár minutách vystříkal všechnu mrdku do toho kafe. „Stačí?“ zeptal jsem se. „No, to je trochu moc. Uber trošku.“ Tak jsem vzal lžičku, pokusil se vylovit z kávy nějakou tu mrdku a snědl jsem ji. „Asi takhle?“ – „Jo, takhle to bude akorát, díky, Olivere.“
Namakanec se ohlédnul po svých kolezích a celkem tiše prohlásil: „Tý pičo.“ Mladého to vytrhlo z upřeného pohledu na ten hrnek, zčervenal ještě víc a začal ještě urputněji montovat. Pupkáč dřepěl zády k nám, zřejmě záměrně, aby se na to nemusel dívat.
„Olivere, prosim tě, zavolej mi toho svýho.“ Mates byl v našem pokoji a byl dost vyjukaný, ale poslechl a přišel do kuchyně. Filip mu poručil, aby mu udělal vejce. Mates chvilku koukal jako z jara, protože nevěděl, co se po něm vlastně chce, zvlášť v přítomnosti těch montérů. „Co čumíš, normálně mi usmaž tři vajíčka.“ – „Aha, a chcete je jako volský voko, nebo míchaný?“ – „Míchaný.“ Podal jsem Matesovi tři vejce z lednice a on si připravil pánev a olej. „Míchaný vejce na způsob bejčích koulí, jo?“ dodal ještě Filip. „Aha, a to znamená co?“ Ujistil jsem Matese, že mu s tím pomůžu, protože mi bylo jasné, o co domácímu jde.
Mates tedy čekal, až se zahřeje olej, a kvedlal v hrníčku ta tři rozkleplá vejce, zatímco já jsem stál za ním, mnul jsem mu jeho vejce a k jeho překvapení jsem mu začal honit péro. „Až tam prskneš ty vejce, tak tam musíš taky prsknout svoje semeno, bejčku,“ pošeptal jsem mu do ucha. Jednou rukou jsem mu stále honil péro a druhou mu mnul bradavku, aby se co nejdřív udělal. A docela se nám to povedlo. Mates nalil rozkvedlaná vejce na pánev, já jsem ho v pravou chvíli dovedl k výronu a rukou jsem jeho mrdku rovnoměrně po pánvi rozstříkal. Mates z toho málem omdlel, tak jsem se chopil vařečky a důkladně jsem jeho mrdku s vejci promíchal a počkal, až se všechny ty bílkoviny srazí.
Nandal jsem to na talíř, podal jsem ho Matesovi, aby to mohl naservírovat domácímu, ten nám oběma poděkoval a pustil se do jídla. „Hustý, ne?“ utrousil namakanec směrem k mladíkovi. „My takhle zahušťujem,“ reagoval Filip na tu poznámku. „To jsem ještě nezkoušel,“ kroutil hlavou mladík. Pupkáč začal mlátit do něčeho kladivem a něco si k tomu brblal pod fousy, ale nebylo mu (možná naštěstí) rozumět.
„Uděláme na zejtřek bůček,“ prohlásil po jídle Filip. „Zavolejte ostatní kluky, já to zatím připravím.“ Mates šel tedy zavolat ostatní, kdo zrovna byli doma (chyběl jenom Michal, ale ten měl přijít za chvíli), Filip mi poručil, abych vytáhl z lednice tu flákotu, podal mi velký široký nůž a požádal mě, abych do toho masa udělal aspoň šest zářezů, že prý to maso budeme špikovat.
Tušil jsem správně, čím to budeme špikovat.
Když se kluci sešli, domácí jim oznámil, že je třeba prošpikovat tu flákotu masa, a že nám ukáže, co mají všichni udělat. Nahonil si čuráka, a když ho měl dostatečně tvrdého, zastrčil ho do jednoho ze zářezů, které jsem do flátkoty před tím udělal nožem, začal to maso mrdat a za chvíli se udělal… Nechal to pěkně uvnitř a pomalinku vytáhnul péro s komentářem, že je třeba, aby mrdka pokud možno utkvěla po celé hloubce i obvodu zářezu. Načež vyzval Járu, aby ho následoval, a ten tedy poslušně po vzoru domácího vyšukal ten bůček. Postupně se všichni vystříkali v mrdání masa, mně a Matesovi to Filip odpustil, že prý jsme se už vystříkali, ale Matesovi už zase stál, takže vyjebal ještě jeden zářez v mase, což vzrušilo i mě, takže jsem taky do jednoho zářezu trochu svého semena utrousil.
Ale ještě než jsem to dokončil, vrazil do kuchyně Michal, a když viděl, jak mám čuráka zastrčeného ve flákotě masa, začal hulákat, že je to super, a jestli prej je tam ještě nějaká díra. Bohužel už nebyla, ale Michal si s tím snadno poradil. Vyndal mi péro z mojí díry v mase, zastrčil tam toho svého tlusťocha, asi deset minut s tím masem šukal a pak zahulákal: „A teď dáme tý flákotě trochu krustičky!“ Vytáhl ptáka z masa a rukou si to dodělal, postříkal svým hustým bílým semenem celý ten bůček, a když byl hotov, rukama rozetřel svou mrdku důkladně po celém povrchu.
„To byl super nápad,“ pochválil ho domácí. „Hoďte to na talíř a dejte to do lednice, ať se to do zejtřka pořádně namaceruje.“
„Teda to je na mě moc. Kluci, dodělejte to,“ vydechl pupkáč, upustil z ruky nářadí a odešel z bytu. „Šéfe, v pohodě, my to doděláme sami, už jsme stejně skoro hotoví,“ uklidňoval (celkem zbytečně) namakanec Filipa.
„Já si jenom odskočím a doděláme to,“ řekl mladík namakancovi a šel na záchod. Asi byl taky hotový. Držel se za kapsu u kalhot a zřejmě to skrýval, respektive skrýval, že se udělal.
Filip nám všem poděkoval za spolupráci a propustil nás do svých pokojů. Řemeslníci pobyli ještě asi dvacet minut a pak jsme jen slyšeli, jak za nimi zaklaply dveře. Chudáci kluci, pomysleli jsme si s Matesem, ale shodli jsme se na tom, že to byl hodně vzrušující zážitek a taky že se oba těšíme na bůček prošpikovaný mrdkami nás všech. A taky jsme si slíbili, že k snídani si uděláme kávu se smetánkou toho druhého a míchaná vejce smíchaná se smíchanou mrdkou nás obou…
Montérek
V pondělí odpoledne zazvonil zvonek. Bytný zrovna nebyl doma, můj mladý byl ještě ve škole, Tonda ležel svázaný na zemi ve svém pokoji, Jára seděl na dildu a ostatní byli ještě v práci, tak jsem šel otevřít sám.
Byl to jeden z těch montérů, ten nejmladší nejhezčí, co se pořád červenal. Prý že ho posílá šéf na kontrolu zařízení, které nám instaloval, protože tam prý proběhly nějaké aktualizace v softwaru. Pozval jsem ho dál. Chlapec vešel, podíval se na věšáky v předsíni a zeptal se: „Můžu si tady odložit, jo?“
Změřil jsem si ho od hlavy k patě, abych se ujistil, že pokud si chce něco odložit, můžou to být jedině boty, košile a džíny. „Klidně si odložte, prosím,“ řekl jsem s mírným úsměvem a čekal jsem, co bude. Zul si boty a začal si pomalu rozepínat knoflíčky u košile. Pak si uvědomil, že ho pozoruju, zčervenal, otočil se zády, pokračoval v rozepínání košile a omluvně pravil: „Tak u vás je to tady asi takhle zvykem, ne?“ – „No, zvykem… Spíš povinností. Prostě podmínkou bydlení.“ – „Fakt, jo?“ ujelo mu a otočil se bezděčně čelem ke mně, už se svlečenou košilí, takže jsem viděl jeho docela pěkné, štíhlé tělo bez chlupů.
„No fakt. Oblečený tady můžou chodit jen návštěvy nebo řemeslníci. Ale nemusí…“ Podíval jsem se na něj trochu vyzývavě, on se zase začervenal a otočil zády a začal si rozepínat poklopec. „Tak to jo,“ řekl neurčitě a bylo vidět, jak váhá, jestli si má ty džíny svléknout. Měl je tedy dost těsné a prdelku v nich měl luxusní. Začal je pomalu sesouvat, takže jsem viděl, že je normálně na ostro, což bych do toho červenáčka nikdy neřekl, ale líbilo se mi to.
U stahování kalhot je ale třeba se v určité fázi dost předklonit, a chlapec si v té chvíli asi uvědomil, že na mne bude vystrkovat holou řiť, tak se trochu natočil, snad v bláhové naději, že jeho svlékání tak bude diskrétnější. Řekl jsem si, že ulevím jeho rozpakům, a šel jsem do kuchyně se slovy: „Tak pak přijďte, až si odložíte.“
Za chvilinku opatrně vešel do kuchyně a rozhlédl se. „Pan Filip zrovna není doma, ale to nevadí,“ vysvětlil jsem mu a zadíval jsem se mu do rozkroku, kde se mu houpala opravdu neuvěřitelná hadice. Pár sekund jsem ji pozoroval a uvažoval jsem, kolik asi má a kolik by asi měla, kdyby se postavila, a jestli budu mít tu možnost to vidět. Montéra to asi uvedlo do rozpaků, protože se zeptal, jestli je něco špatně. „Proč? Naopak, máte s sebou kvalitní hadici, a to se u montéra cení,“ odpověděl jsem mu trochu drze.
„No, díky, vy tu máte taky všichni asi kvalitní nářadí, jak jsem minule viděl,“ řekl a pokusil se o úsměv, i když se u toho červenal, ale musel jsem uznat, že to byla dobrá hláška, tak jsem ho v tom chtěl ujistit: „Tak jsme si asi našli dobrou firmu s dobrýma hadicema…“ A rychle jsem dodal: „Dáte si kafe, než se pustíte do práce?“ – „Jo, to bych si dal.“ – S mlíkem, nebo bez? Nebo snad se smetanou?“ – „Se smetanou, jestli by to šlo.“ – „Ale smetanu máme jen z vlastních zdrojů, víte?“ – „Vím, vím, na tu mám právě chuť,“ řekl rychle a zahleděl se mi do rozkroku. To byl poslední impuls k tomu, aby se mi péro tvrdě postavilo, nabíhat totiž začalo už dávno před tím.
Šel jsem mu tedy uvařit kávu, postavil jsem před něj stoleček, kávu mu na něj postavil a vstoje jsem si nad šálkem začal ždímat péro, schválně dost blízko před montérovým obličejem, a on pak celkem bezelstně řekl: „Rád ochutnávám smetanu předem přímo z tuby, nevadí?“ – „Nevadí,“ podivil jsem se naoko a jakoby nic jsem mu strčil ptáka do huby. A montérek začal sát tak, jako by to už už mělo být, což byl poslední impuls k tomu, aby už to bylo, takže jsem začal mohutně stříkat. A ten trouba všechnu smetanu vsál a spolykal, kromě pár kapek, které mu tekly po bradě.
„Promiňte,“ zajíkl se potom, „všechno jsem vyjedl, už mi nezbylo ani do kafe…“ Setřel si zbytky mrdky z brady a prstem je otřel o okraj šálku. „Nevadí, zkusím vám po baráku něco do toho kafe sehnat,“ zaholedbal jsem se, on poděkoval a já šel pro Járu. Přitáhl jsem ho do kuchyně za stojící péro i s dildem v prdeli, postavil ho nad šálek kávy a montérkovi jsem řekl: „Prosím, poslužte si. Záleží na vás, kolik si dáte z tuby do pusy a kolik do kafe.“ – „Děkuji,“ odvětil vděčně chlapec, uchopil Járovu zahnutou tubu plnou smetany do ruky a začal ji mačkat a sát. Když pak Jára upozornil: „Pozor, už to bude,“ montérek chtěl to zahnuté péro namířit do šálku, jenže to moc nešlo. Jára to ale nevydržel a začal stříkat, a to přímo na montérův obličej, ten se to snažil nějak pochytat aspoň do pusy, nicméně do kafe nepřišlo nic. Kluk si ale poradil, otřel si poměrně dobrou dávku mrdky z pusy a zase ji otřel o okraj šálku do kafe a zamíchal to lžičkou.
„Snad vám to bude stačit, mistře,“ omlouval se zbytečně Jára. „To je v pohodě, pánové,“ usmíval se „mistr“, „náhodou mám s sebou taky dost smetany a kromě toho potřebuju vyčistit hadici.“
„Tak to jo, poslužte si,“ řekl jsem s pohledem upřeným na jeho teď už ztvrdlou hadici. „Tak já si s dovolením posloužím,“ řekl rozpačitě a rozhlížel se po nás s rukou tisknoucí tu kládu. „Pán je asi dost profík, má solidně dlouhou trubku,“ pokusil se o vtip Jára. „Jo, to jo,“ povídám, „přinese hadici a udělá z ní trubku.“ – „Kolikátka to je?“ zeptal se Jára. „Pětadvacítka,“ odvětil zbytečně skromně majitel trubky. „Pětadvacet lomeno štyry,“ dodal.
Montér si naslinil dlaň a začal si kroutivým pohybem honit trubku. „Můžeme si zkusit, jak se s tím zachází?“ zeptal jsem se a po jeho svolení jsme mu ho s Járou pěkně pohonili. Pak si montér vzal tubu zase do své ruky a najednou to z něj začalo stříkat. Namířil to do šálku, ale káva dost cákala okolo pod těmi nárazy výstřiků. Nakonec byl hrníček naplněný až po okraj. „Promiňte, trochu jsem vám to tu pocákal,“ omlouval se chlapec. Jára mu řekl, že to je v pohodě a slízal všechen nepořádek okolo kávy. Já jsem se ještě zeptal, jestli bych nemohl docucat zbytek smetany, což mi její majitel dovolil, a tak jsem mu to olízal do sucha a musím říct, že jeho smetana byla vynikající.
„V lednici je ještě kousek toho nadívanýho bůčku, nedáte si ho k té kávě?“ prohodil ještě Jára. Montér se usmál a nadšeně souhlasil.
Zatímco popíjel kávu zahuštěnou mrdkou a pochutnával si na bůčku plněném naší mrdkou, ozvaly se hlavní dveře a za chvilku vrazil Michal. „Zdar chlapi, jsem nadrženej, kdo mi podrží? A heleme, návštěva! Ty jo, to je dobrá hadice! To je nějaká pětadvacítka, ne?“ burácel. „Jo, pětadvacítka lomeno štyry, pán se koukám vyzná,“ podivila se návštěva. „Já mám sice jenom čtrnáctku, ale za to mám lomeno sedum, koukejte,“ strčil Michal svoje poleno montérovi před obličej. Ten změřil jeho žalud palcem a ukazovákem ruky, pokýval hlavou a řekl: „Možná i sedum a půl, taky kvalitka.“
„To si piš!“ zahromoval Michal a zaklepal kládou. „Máte chuť na mojí mrdku?“ Montér se zase začervenal, ale řekl: „Ano.“ Vstoupil jsem do toho: „To vám doporučuju, pane, tady Michal má výbornou smetanu, skoro bych řekl až šlehačku. Dáte si k tomu nějaké ovoce? Máme tady třeba banán.“ Montér stihnul jenom kývnout, protože Michal už mu strčil kládu do pusy a na jeho poměry poměrně jemně, ale zato důkladně mu začal mrdat držku.
Jarda oloupal banán a spolu jsme pozorovali, jak náš návštěvník dychtivě kouří čuráka a čeká na tu šlehačku. Michal byl asi hodně nadržený, začal cákat dost brzy, Jarda hned podal montérovi banán, a když se Michal dostatečně vycákal, montér, kterému tekla našlehaná bílá mrdka koutky na bradu, vyměnil ocas za banán a aniž by ho z pusy vyndal, pomalu ho přímo v ústech žvýkal a míchal se šlehačkou. „Býbouný,“ zahuhlal s plnou pusou, ještě než spolykal poslední sousta.
„Opravdu výborný, děkuju. Bohužel už budu muset jít, nějak jsem se zdržel. Přijdu vám tamto zkontrolovat někdy jindy, jestli nevadí,“ omlouval se pak. Ujistili jsme ho, že ho uvidíme rádi a že ho moc rádi znovu pohostíme.
Pomsta
Za pár dnů jsem přišel na nuditovnu a z kuchyně se ozývaly nějaké zvláštní zvuky, jako kdyby někdo pleskal něčím o kůži, nebo co. Rychle jsem se svlíknul a šel jsem se na to podívat. A zůstal jsem dost v šoku…
Nad hromadou nahých těl mých spolubydlících se tyčili dva chlapi jako hora v kožených bundách a kalhotech, jeden je měl černo-červené a druhý hnědo-bílé, v ruce třímali důtky a přísně se na mě dívali. Trochu mě to vyděsilo a až pak teprve jsem si všiml, že ta hromada spolubydlících taky není úplně v pořádku. Michal a Tonda seděli svázaní zády k sobě za ruce i za trup, Michal měl k nohám přivázaného Járu tak, že ležel obličejem v jeho rozkroku, a Tonda měl k sobě stejně přivázaného mého Matese… Filip nikde, Jan byl asi v práci.
„To je ten, co znásilnil našeho kamaráda z firmy?“ zařval černo-červený chlap a ukázal na mě důtkami. Kluci byli zticha. Hnědo-bílý chlap mrsknul důtkami tak, že to schytali nejmíň tři z kluků, ne-li všichni čtyři. Černo-červený zvedl Matesovi za vlasy hlavu, švihnul ho přes záda a zařval: „Je to on?“ Mates se snažil pokývat hlavou, ale kvůli tahu za jeho vlasy to nešlo. „Tak co, je to on?“ – „Ano,“ špitnul nerad Mates.
„Pánové, to musí být omyl, já jsem nikoho nez…“ pokusil jsem se marně o obranu. „Jo, tak tys ho neznásilnil? Tys mu nestrkal čuráka do huby a do prdele, tys mu nestříkal mrdku do huby?“ hulákali. „Tak to nebylo, dělal jsem jen to, o co měl zájem…“ – „Jo zájem! Tak zájem…“ blížil se ke mně pomalu hnědo-červený. „My ti dáme zájem, sprostě jsi ho znásilnil, ty zmrde buzerantskej!“ zařval a najednou mi rychlým pohybem nasadil dvojitého Nelsona, nebo jak se tomu říká, druhý mi něčím svázal nohy a pak ruce za zády a mrskli mnou na hromadu spolubydlících, až jsem se bál, jestli jsem některému nezlomil vaz.
„Tak to si vypiješ, hajzle, příště si rozmyslíš, jestli budeš mrdat slušný řemeslníky, který chudáci přijdou bandě nahejch buzerantů montovat naše zařízení!“ Skulil jsem se na Matese, který na mne vrhl zoufalý i soustrastný pohled.
„Tak teď uvidíte, prasata,“ prohlásil hnědo-červený a oba si začali rozepínat poklopce. Postavili se každý z jedné strany hromady, vytáhli čuráky a začali na nás chcát. Dali si záležet, aby nám všem pochcali hlavně hlavu a ksicht, a zřejmě v sobě měli hodně tekutin, protože vydrželi chcát dost dlouho.
Načež mě vzali za vlasy a donutili mě, abych vstal, a černo-červený poručil: „Tak a teď tady ty svoje buzerantský kamarády pochčiješ ty, dělej!“ Byl bych je rád poslechl, ale nějak mi nešlo spustit chcaní, i když jsem měl močák dost plnej. Začali mě mlátit důtkami, až jsem řval bolestí, a dokonce to mělo ten důsledek, že jsem začal chcát. Jeden z nich mě chytl za ptáka a mířil s ním po libosti tam, kam chtěl, abych chcal, hlavně na Matese. Když jsem už v sobě nic neměl, zařval ten chlap: „Tak a teď ti ho pořádně vyklepu, jako se to dělá na hajzlu,“ a začal mi surově vyklepávat čuráka, až mi pleskal o břicho i o stehna.
Třímal mi ho fakt pevně a surově a to švihání mě až štípalo, jenže se stalo něco, co bych ani nečekal – začal se mi stavět. A nešlo to zastavit. Chlápky to dost rozzuřilo: „Jo tak panáčkovi se to snad líbí! Von mu stojí čurák, buzerantovi, fuj!“ Ale aspoň mi ten jeden ptáka pustil. Zato ten druhý obrátil důtky a jejich rukojeť mi začal strkat do análu. Bylo mi jasné, že nemá cenu se bránit, a raději jsem se trochu ohnul, aby mi to tam mohl zasunout a nebolelo to tolik, protože to bylo úplně na sucho. Naštěstí ta rukojeť byla obalená kůží, takže to nebylo tak tvrdé. Jenže chlap s tím asi neměl žádné zkušenosti, rval to do mě děsně hluboko a já měl pocit, že mi trhá vnitřnosti, a začal jsem šíleně řvát bolestí.
„Jen řvi, ty buzerante, ať víš, jaký to je, někoho znásilnit, ty prase jedno,“ zaburácel ten druhý chlap po cestě k oknu, které dokořán otevřel, takže můj řev musel být slyšet až na ulici. „Správně, kámo, ať všichni slyšej, že tady bydlej prasata buzerantský, co znásilňujou každýho, kdo do tohohle bordelu přijde!“ chválil ho ten, co mi strkal důtky do zadku. Druhý se vrátil a začal důtkami švihat moje kamarády, dokud nedonutil všechny řvát bolestí.
„Už ne, prosím, pomoc,“ sténal Mates a já se ho zastal: „Toho nebijte, prosím, ten za nic nemůže, to já, to já! Radši zmlaťte mě než jeho!“ Týpkům se to nějak zalíbilo, a opravdu přestal ten jeden švihat Matese a začal švihat mě. Mates začal hlasitě vzlykat a já nevěděl, jestli mě víc bolí důtky v análu nebo jelita na zádech a na zadku…
Kožeňáci se začali rozjíždět, začali do kluků kopat kanadami a schválně na ně stoupat, až jsem měl pocit, že křupou kosti.
A najednou se ozvalo bušení na dveře a za nimi ostrý mužský hlas: „Policie! Otevřete!“ Týpkové se zarazili, se vším přestali, a my všichni ostatní jsme se ani nezmohli na nějaký křik nebo volání nebo něco, jen jsme hlasitě oddechovali. Černo-červený šel potichu ke dveřím, podíval se kukátkem krz dveře, zatvářil se směrem ke hnědo-bílému, že to vypadá v pohodě, a otevřel dveře. „Co si př…“ začal nevinným hlasem, ale dveře se rozlítly dokořán, vpadli tři ozbrojení policajti a povalili týpka na zem, načež napochodovali další tři policajti a vrhli se zneškodnit druhého kožeňáka. „Ty vole, to jsou svině, stál tam jenom jeden, ty vostatní byli schovaný za rohem!“ postěžoval si černo-červený, ale policejní „hlídka“ ho švihla obuškem přes záda a nasadila mu pouta.
„Tady ty buzeranti znásilňujou nevinný chlapečky!“ snažil se hnědo-bílý svalit příčinu problému na nás, ale druhá část policejní hlídky ho zneškodnila stejně jako toho prvního. Načež do bytu napochodoval ještě jeden policista, poměrně mladý, sympatický, v doprovodu dvou policejních šťabajzen. Mladý policajt se nás začal vyptávat, zda tito dva spoutaní agresoři na nás spáchali trestný čin omezování osobní svobody, či zda jde jen o nějakou extrémní, předem promyšlenou erotickou akci. Všichni jsme překotně přísahali, že nejsme žádní masochisti a že pánové vtrhli do bytu a začali nás bezdůvodně svazovat a bít.
„Šaty z vás svlékli také oni?“ zeptala se jedna policajtka. Rozhlédli jsme se po sobě, protože jsme nevěděli, jestli to máme přiznat, ale Michal neudržel takt na uzdě a zařval: „To ne, my tady všichni bydlíme a chodíme nahatý furt, co je na tom, ne? Se nemáme za co stydět… A už mě kurva rozvažte… Prosim vás, teda…“
Policistky se usmály a začaly nás rozvazovat, mladý policajt pokračoval v kladení otázek a zaznamenávání odpovědí, šest ozbrojenců kožeňáky odvedli v poutech a za chvilku jsme slyšeli policejní sirénu…
Když nás policistky rozvázaly, požádaly nás o souhlas s fotodokumentací fyzické újmy, jak nazvaly naše jelita, oděrky, škrábance a hluboké stopy po zaříznutých provazech. Mladý policista se nám omluvil, že až teprve potom se budeme moci přiobléct. Michal se tomu začal řehtat: „Chlape, my se přioblíkat nebudeme, proč bysme to dělali? Dyť se na nás klidně koukejte, nám to nevadí, nemáme se za co stydět, ne?“
Uniformované ženy se nad tím pousmály, decentně si nás prohlédly a ta jedna prohodila směrem k mladému: „Mají pravdu, Aleši…“
Aleš se trochu začervenal a začal koktat: „No tak já… Taky se nemám za co… Ale přece jenom… Víte co…“
„Nevíme,“ využil toho náš drzý Michal, „Tak ho ukaž, Aleši, tady se stydět nemusíš!“
Aleš se zarazil a zdálo se, že snad přemýšlí o tom, že by ho vyndal, dokonce rukou bezděčně pohnul směrem k poklopci, ale jedna strážkyně zákona ho ihned napomenula: „Aleši, jsme ve službě!“ A Aleš se začervenal a pokračoval v sepisování záznamu.
„Vy se červenáte jako ten řemeslník, kterej nás dostal do tohodle průseru,“ sebral mi Michal myšlenku. „Tak až nebudete ve službě, klidně se někdy stavte a můžete nám ho ukázat!“
Aleš to rychle ukončil, nechal nás podepsat záznam o zásahu s tím, že buď bychom museli všichni ihned na policejní stanici, počkat na sepsání protokolu a ten podepsat, nebo že by musel přijít jindy, přinesl by ty protokoly a my bychom je podepsali zde na místě. „Přišel bych služebně, samozřejmě,“ dodal ještě, spíš směrem ke kolegyním než k nám.
Jednomyslně jsme souhlasili s jeho dodatečnou návštěvou. Všem se nám totiž dost líbil. „Jestli vás ale nebude pohoršovat, že tu chodíme všichni nahatý, Alešku,“ dodal dost drze Michal. „To bude v pořádku, jsem profesionál,“ odvětil Aleš, pokynul dámám a všichni s pozdravem opustili nuditovnu.
„Kluci, to bylo supr,“ zasnil se pak Tonda Bulhar. A my jsme se pak shodli, že to opravdu svým způsobem celé bylo supr, a začali jsme si doslova lízat rány…
Napiš komentář!