V jednom teplém království žil kdysi teplý král se svou teplou družinou. Král byl nejen teplý, ale i ztepilý. Měl široká ramena, ostře řezané rysy a mezi nohama záviděníhodné vybavení. Byl na své mužství velmi pyšný. Nechal si proto vyrobit kalhoty s otvorem vpředu, kterým bylo možné celou tu okrasu vytáhnout ven, a ty občas nosíval na procházky se svou družinou a nechával se obdivovat svými poddanými.
Král měl pěkně vyvedený skleněný model mužského šourku, kterému říkal křišťálové koule. Tyto koule mu na požádání ukázaly kteréhokoli muže zcela nahého, ukázaly mu jeho rozkrok a dokázaly jej porovnat s jakýmkoli jiným rozkrokem.
Oblíbená otázka ješitného krále se týkala jeho vlastního mužství. „Koule mé křišťálové, povězte mi, kdo ho má nejhezčího v celé zemi?“ A koule vždy odpověděly: „Rozumí se samo sebou, nic se nedá srovnat s Tebou.“ A ukázaly mu jeho vlastní nádherné mužství.
Ale jednou odpověď křišťálových zaznamenala jistou změnu. Pravily: „Rozumí se samo sebou, máloco se srovná s Tebou.“ A ukázaly mu nádherné mužství. Bylo podobné tomu královu, ale vypadalo o něco větší.
Co to má znamenat?
Král se začal vyptávat, co to má znamenat, a koule mu musely vysvětlit, že v jeho království žije jistý nalezenec jménem Snoubič, který dorůstá v muže a jeho vybavení v jeho 17 letech již dosáhlo velikosti a krásy, která bohužel krále poněkud předčí.
Král se rozlítil a nechal si povolat Snoubiče. Poručil mu, aby se svlékl do naha a zblízka si jeho ozdobu prohlédnul. Seznal, že je skutečně přenádherná. Chvíli Snoubičovi lísavě chválil jeho výbavu a hrál si s jeho údem, ale byla to lest. Chtěl totiž zjistit, jak Snoubičův pyj vypadá, když ztvrdne. A mladému muži ztvrdnul velmi brzy. I seznal král, že toto je opravdu nejkrásnější mužství na světě, a projela jím zloba, závist a vztek, neboť jeho ješitnost byla krutě zraněna.
Povolal myslivce a poručil mu, aby nahého mladíka zavedl do lesa, tam aby mu uříznul jeho chloubu, pak aby ho v lese zanechal a chloubu mu přinesl zpět do paláce.
Uřízl mu ho?
Myslivec byl oslněn krásou Snoubičova těla a jeho mužskými přednostmi, a tak se ho v lese otázal, jestli by si spolu mohli zaobcovat. Snoubič byl však v těchto věcech nezkušený a všelijak se vykrucoval. Myslivec mu tedy vysvětlil, jaký dostal od krále úkol, a nabídl mladíkovi, že mu jeho okrasu nechá, když ho bude moci využít k ukojení svého chtíče.
Snoubičovi nic jiného nezbylo. Nastavil myslivci svou pevnou zadničku a nechal se využít. Byl nesmírně překvapen, že mu to přineslo úchvatné pocity, přímo rozkoš, jakou nikdy nepoznal. Načež myslivec ještě poklekl před mládence a sál mu již ztvrdlý ocas, dokud mu nevysál jeho šťávu. Snoubič byl opět překvapen, že tento způsob hrátek s mužstvím je mnohem lepší, než když si s ním hraje sám, jen rukou.
Myslivec pak zanechal Snoubiče v lese, cestou skolil koloucha, kterému uřízl jeho samčí nástroje, a ty pak přinesl králi. Ten uvěřil, že je to mužství nenáviděného mladíka, dal ho upéci na másle a kmínu a pak ho s chutí snědl jako nějakou pochoutku. Byl spokojený, že jeho mužství zůstává nejkrásnějším na světě.
Kam došel Snoubič?
Mezitím Snoubič vybloudil z lesa a po cestě uviděl nízkou chaloupku. Zabušil tedy na dveře, aby si vyprosil nějaké ošacení a radu, kudy by měl jít. Nikdo ale neotvíral. Zabušil ještě jednou a zkusil dveře, a ty nebyly zamčené. Vešel tedy dovnitř.
Uvnitř byla světnice s poněkud malým nábytkem, ale nikdo v ní nebyl. Vstoupil tedy do další světnice a byl udiven, jak nezvykle je vybavena. Byly tam různé lavice a lůžka, jakýsi kříž z kroužky, nějaký složitý kožený obojek, nezvyklé oblečení, řetězy a skřipce a podobné věci.
Když se pak zadíval pozorněji, na stěnách spatřil vyobrazení těchto věcí a brzy pochopil, že znázorňují způsob, jakým se s těmito věcmi nakládá. Velice ho to zaujalo a postupně si tyto předměty vyzkoušel. Zjistil, že jejich používáním vzniká nebývalá rozkoš. Dokonce takovou rozkoš, až z toho měl další, dnes již druhý výron. Znaven pak ulehl na jednu z lavic v rohu a usnul.
Kdo tu byl?
Když se vrátili domů obyvatelé této chaloupky, bylo jim něco divného. Zprvu nevěděli co, ale pak jeden z nich pravil: „Hele, mně připadá, že tenhle náš postroj na ptáka někdo používal.“ A druhý pak pravil: „A mně připadá, že někdo nosil naší koženou masku.“ A třetí: „A mně připadá, že si někdo strkal do řiti náš kolík!“
A tu jeden z nich teprve spatřil Snoubiče ležícího v celé své nahotě v rohu na lavici. „A mně se zdá, že už vim, kdo to byl!“ A všichni se podívali na tu lavici a nemohli se vynadívat na tu krásu. Postupně si všichni odložili veškeré šatstvo, shromáždili se kolem Snoubiče a mnuli si své údy, které jim nad mladíkem tvrdě stály.
A tu se Snoubič probudil a spatřil sedm nahých mužíků, kteří třásli svými ocasy. Polekal se a rychle se postavil. Shledal, že mužíci příliš do výšky nevyrostli. Většina z nich mu nesahala ani po prsa. Udiveně na ně koukal a prohlížel si jejich nevelká, ale jinak pěkná těla, většinou se širokými rameny, silnými pažemi a klenutou hrudí.
Také si povšimnul, že čím byli ošizeni na výšce, to jim příroda vynahradila mezi nohama. Každý z nich se vyznačoval něčím mimořádným. Jeden z nich měl ocas tak dlouhý, že si ho musel třít až téměř pod bradou. Druhý ho měl tak silného, že si ho musel třít oběma rukama najednou. Třetí měl pytlík tak dlouhý, že se mu bimbal mezi koleny dopředu a dozadu jako kyvadlo, jak si třel ocas. Čtvrtý měl pytel kulatý a velký jako menší dýně. I další tři měli pozoruhodná mužství neobvyklých rozměrů.
Kde ses tady vzal?
Pak se ale vzpamatoval a pravil: „Odpusťte, prosím, že jsem vešel do vaší chaloupky. Bylo otevřeno a hledal jsem někoho, kdo by mi poskytl nějaké ošacení a poradil mi cestu domů.“
Jeden mužík pravil: „Ošacení pro tebe mít určitě nebudeme. Jsi moc vysokej a dost hubenej, nebylo by ti to.“ A druhý dodal: „Ale nahatej vypadáš moc pěkně. Bejt tebou, vůbec bych oblečení nepoužíval. My ho doma taky nepoužíváme.“ A třetí prohlásil: „A klidně bys tu s náma mohl bejt. My bysme se na tebe rádi dívali.“ – „A kde ses tady vlastně vzal?“ zeptal se čtvrtý.
Snoubič se jim představil a řekl jim svůj příběh. „Aha,“ pravil další mužík, Tak to bys ani domů chodit neměl, ty troubo.“ – „No jasně, král by ti dal uříznout péro i koule a to by byla škoda, máš to krásný,“ řekl jiný. – „Ale klidně u nás můžeš zůstat, rádi s tebou budeme po večerech jebat a honit si péra.“
„To bych vám byl vděčný. Nejsem sice moc zkušený v jebání, ale myslivec mne stihl na rozloučenou něco naučit. A kdo jste vlastně zač?“
Kdo jsou zač?
Slova se ujal ten s nejdelším ocasem: „My jsme prcatlíci. Přes den pracujeme nedaleko jako spermoníci a po večerech šukáme. Já se jmenuju Jebal, ten s tím tlustým pérem je Šoustal, ten s tím zakřiveným se jmenuje Zmrdal, ten s dlouhým pytlem je Podržel, ten s velkejma koulema je Nastavil, tohle Spolykal a tenhle Vyhonil. Jmenujem se podle toho, co kdo máme rádi. A co máš rád ty?“ – „Nejraději bych se jmenoval jako vy všichni dohromady,“ přiznal Snoubič. „Jebal bych, šoustal i mrdal, podržel bych i nastavil, spolykal i vyhonil.“
„Tak jo, vítáme tě mezi náma. Pojďte chlapci, je čas na mrdání.“ A spustili. Jebal šoustal Podržela, Šouštal jebal Nastavila, Podržel nastavil Zmrdalovi, Nastavil podržel Jebalovi i Šoustalovi, do toho všeho Spolykal polykal a Vyhonil honil, a do toho Snoubič střídavě jebal, podržel, šoustal, nastavil, zmrdal, spolykal i vyhonil, vystřídal prostě všech sedm prcatlíků.
Když se všichni vycákali, prohlásil Zmrdal: „Jsi šikovnej, chlapče. Šuká se s tebou bezva. To budou parádní mrdačky!“ – „Díky, prcatlíci. I mně se s vámi bezva jebalo. Zatím jsem vždycky jenom honil, a dneska už jsem tolikrát mrdal. A to mi ještě nebylo osmnáct!“
A tak tam v chaloupce spokojeně žili a po večerech nehorázně obcovali a měli se dobře. Přes den chodil prcatlíci pracovat, zatímco Snoubič uklízel, vařil, štípal dříví a sekal trávu. Nemusel se za své tělo stydět, a tak i venku pracoval nahý a nic nedbal, že si ho občas kolemjdoucí udiveně prohlíželi. Naopak, občas jim i zamával svým ocasem.
Kdo ho má nejhezčího?
Král žil zatím v domnění, že bývalé nejhezčí mužství už dávno prošlo jeho útrobami, a to nikoli v obvyklém, ale v opačném směru, než byl král u mužství zvyklý.
Ale po čase ho napadlo, jestli náhodou někde zase nedospívá v muže nějaký další krasavec, a tak se zeptal křišťálových koulí: „Koule mé křišťálové, povězte mi, kdo ho má nejhezčího v celé zemi?“ Avšak k jeho překvapení koule odpověděly: „Rozumí se samo sebou, máloco se srovná s Tebou.“ A ukázaly mu nádherné mužství, ve kterém král bezpečně poznal Snoubiče.
Král se rozlítil a poručil koulím, aby mu ukázaly, kde Snoubič přebývá, a když zjistil, že si užívá s prcatlíky, rozhodl se, že tentokrát se Snoubiče zbaví sám, když má tak neschopné služebnictvo.
Nechal si vyrobit slušivý kožený postroj, přestrojil se za kramáře a vypravil se k prcatlíkům.
Nechceš si jeden vyzkoušet?
Když šel kolem chaloupky, nahý Snoubič zrovna sekal venku trávu. „Hej, mládenče,“ zvolal přestrojený král. „Jaké máš krásné tělo! Prodávám postroje, které by ti určitě slušely, nechceš jeden vyzkoušet?“ Snoubiče nabídka zaujala a nechal si postroj vyzkoušet. Král mu oblékl kožené řemeny přes ramena a přes záda a mužství a šourek mu upnul podobným způsobem, jako si někdy upínali prcatlíci jednu svou pomůcku. Toto ale vypadalo na Snoubičovi účinněji, protože mu to nebylo velké.
Šel se na sebe podívat do zrcadla a uviděl, že mu to skutečně neobyčejně sluší. „A počkej, co to způsobí, když to ještě více utáhnu,“ pravil král a utáhl mu postroj v rozkroku tak, že Snoubičem nejprve projela veliká rozkoš, poté však veliká bolest a nakonec se chudák skácel k zemi. A král spokojeně odešel.
Kdo ti to udělal?
Když se vrátili prcatlíci domů a viděli Snoubiče, jak se válí po zemi, lekli se, že je po něm. Ale Zmrdal povolil všechny řemeny na postroji, Snoubič se nadechl a povstal. „Kdo ti to udělal?“ ptali se prcatlíci. Snoubič si ale nic nepamatoval. Věděl jen, že zažil nějakou zvláštní rozkoš, pak bolest a pak už nic.
„V tom bude mít prsty ten král,“ domníval se Jebal. „Jo, a nebo spíš ptáka,“ poznamenal Nastavil. „Už nikdy si na sebe nedávej nic, co ti nedáme my,“ řekl Zmrdal. Snoubič přislíbil, že dá na jejich radu, a pak si všichni společně šli zamrdat a mrdali o sto péro.
Jenže král hned na druhý den pomocí křišťálových koulí zjistil, že se mu jeho pokus vraždy nezdařil. Vymyslel tedy jinou lest.
Nechal si zhotovit důmyslné zařízení – jakýsi pryžový kolík spojený pomocí hadičky s měchem, kterým se kolík dal nafouknout do mnohem větších rozměrů. Pak si načernil celé tělo sazemi rozpuštěnými v loji, aby nebyl k poznání, a vypravil se nahý se svým zařízením směrem k prcatlíkům. Když už byl téměř u chaloupky, zavedl si kolík do řiti a začal hlasitě sténat, jako by rozkoší.
Chceš si to taky vyzkoušet?
Snoubič zrovna venku sekal nahý dříví, když tu náhle zaslechl to sténání. Šel se podívat, odkud pochází, a spatřil nějakého černocha, který se svíjí rozkoší, aniž by v něm poznal nenáviděného krále. Král pohlédl na Snoubiče a se sténáním mu pravil: „Och, to je rozkoš! Chceš si taky vyzkoušet vynález až z Afriky?“
Snoubič zapomněl na nějaké své sliby, takovou rozkoš chtěl také prožít. Nechal si tedy od domnělého černocha zavést kolík do análu a bylo mu to příjemné. Král pak měchem kolík přifouknul a Snoubič pocítil tu obrovskou rozkoš. Král však stále přifukoval a přifukoval, rozkoš se proměnila v bolest, až se chudák skácel na zem. Král se zaradoval, nechal Snoubiče ležet a spokojeně odešel.
Kdo ti to tam dal?
Prcatlíci našli Snoubiče na cestě k chaloupce a zděsili se. Odnesli ho rychle domů a všimli si, že mu do řiti vede jakási hadička opatřená měchem. Píchli tedy do měchu nožem, z měchu něco vyfouklo a pak poznali, co je na druhém konci hadičky. Vytáhli to z mladíka, ten se nadechl a udiveně koukal.
„Kdo ti to tam dal?“ ptali se prcatlíci. Ale Snoubič si nic nepamatoval. Opět jen věděl, že prožil jakousi rozkoš a pak bolest a pak už nic. Slíbil zase prcatlíkům, že si dá příště pozor na cizí lidi, a šli si zamrdat.
Jak já se ti odměním?
Král pochopitelně brzy zjistil, že Snoubič vesele obcuje s prcatlíky dál, a usilovně přemýšlel, jak to tentokrát udělat, aby se ho konečně zbavil. Po nějaké době ale vymyslel důmyslnou lest.
Nechal si zhotovit tři ocelové kroužky, přestrojil se za pocestného a vydal se k prcatlíkům. Snoubič zrovna nahý zametal světnici, když tu se ozvalo zaklepání. Otevřel tedy dveře a tam stál nějaký pocestný.
„Och, krásný mladý muži, jsem již dlouho na cestě a nesmírně žízním. Dej mi prosím trochu vody.“ Snoubič nepřemýšlel a přinesl pocestnému hrnek vody. A protože mu bylo pocestného líto, zašel ještě pro uzavíratelnou nádobu, naplnil ji vodou a pocestnému ji věnoval. „Děkuji mnohokrát, krásný mladý muži s nádherným mužstvím, nedivím se, že chodíš bez šatů. Počkej, jak já se ti odměním…“ zamyslel se pocestný a začal něco hledat v mošně.
„Nic se mi neodměňujte, pane, hlavně dobře dojděte, kam máte namířeno.“ – „Již vím,“ pravil přestrojený král, „Dám ti tohle, já to již nepotřebuji a tobě to bude slušet i dobře sloužit,“ a podal mu tři ocelové kroužky. „Ach, a k čemu to tedy slouží?“ zeptal se zvědavě Snoubič. „To jsou ozdobné škrticí kroužky na úd a pytlík. Tomu tvému budou náramně slušet.“
Snoubiče to natolik zaujalo, že zapomněl na všechna nebezpečí a zkoušel si navléknout jeden z kroužků. Nešlo mu to však, a tak požádal pocestného o pomoc. „Ó, bude mi ctí okroužkovat tak nádhernou chloubu,“ řekl král a ukázal Snoubičovi, jak kroužek navléci.
„Nejdřív jedna koule, pak opatrně druhá koule, a nakonec se takto provlékne ocas.“ – „Aha, už to chápu. Vypadá to pěkně. A může se nosit více kroužků najednou?“ – „Ovšem že ano, proto jsem ti dal všechny tři.“ – „Dobrá, zkusím si druhý kroužek navléknout sám,“ řekl mladík, zkusil si kroužek nasadit a již mu to šlo dobře. „Jsi šikovný chlapec,“ lísal se král do Snoubičovy přízně. „Pokud si chceš navléci ještě ten třetí, tak si pospěš. Začíná ti tvrdnout a to bys ho pak už neprovléknul.“
Snoubič si tedy navlékl i třetí kroužek a nyní již mu úd ztvrdnul velmi pevně. Zdálo se mu to velkolepé, pociťoval zvláštní rozkoš, hladil si úd, který se stále zvětšoval, až ho kroužky začaly škrtit do bolesti, která byla k nesnesení, a svalil se chudák na zem.
Král si pomyslel: „Tak, a za chvilku ti upadne a bude pokoj!“ A spokojeně odešel.
Je mrtev?
Prcatlíci nevěřili svým očím, když opět našli Snoubiče v mdlobách. Tentokrát je ale překvapilo, že má ztvrdlý ocas trčící vzhůru. Pomysleli si, že nemůže být mrtev, a pak si všimli kroužků, které mu obepínali mužství. Chtěli mu je tedy sundat, ale vůbec nijak to nešlo. Ocas byl tak naběhlý a tvrdý, že nebylo způsobu, jak ho tohoto zaškrcení zbavit.
Dlouho zkoušeli všechno možné a vymýšleli různé triky, ale nic nepomáhalo. Nakonec se pomalu smiřovali s tím, že Snoubič již je nadobro mrtev. Uložili ho na lavici, na které ho tenkrát našli, s tím jeho nadobro ztvrdlým ocasem trčícím vzhůru, a chodili ho oplakávat.
Jednou k večeru však jel kolem princ na bílém koni, který odněkud zabloudil. Zaklepal na dveře chaloupky, aby požádal o nocleh. Byl překvapen, když mu otevřel nahý mužík menšího vzrůstu. Vyslovil své přání a Zmrdal, který mu otevřel, pravil: „No, tak pojďte dál, vznešenej pane. Máme tady ale smutek.“
A princ spatřil neskutečný výjev. Ve světnici stálo šest dalších podobných nahých mužíků nad lavicí, na které ležel překrásný nahý mladý muž s úžasným ocasem trčícím vzhůru.
„Je mrtev?“ zeptal se princ. „Asi jo, vznešenej pane. Mysleli jsem si, že ho probudíme, ale ani prd.“ – „Chudák… To přece nemůže být pravda, takový krasavec,“ pronesl princ. „A kdybyste věděl, pane, jak umí mrdat!“ pravil Podržel, načež Nastavil pokýval hlavou. „A nechat se jebat!“ pravil Šoustal, načež Jebal a Zmrdal pokývali hlavou. „A jak stříká!“ pravil Spolykal, načež Vyhonil pokýval hlavou.
Pojedeš se mnou?
Princ přistoupil ke Snoubičovi, prohlížel si jeho mocné mužství, chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Zkusili jste mu ho vykouřit?“ – „Vzácnej pane, to nám bylo ňák blbý, kouřit někoho bez jeho vědomí,“ odpověděl Spolykal a Vyhonil dodal: „Navíc eště když je mrtvej.“
„To je od vás sice šlechetné, ale záchrana života mladého muže má přednost!“ zvolal princ a začal Snoubičovi olizovat, sát a rukama mnout úd. Prcatlíci obdivně sledovali jeho počínání a pomysleli si, že by se s princem z bílého koně určitě dobře mrdalo, ale raději mlčeli, ani nedutali.
A najednou Snoubičovi v ocasu zaškubalo a začala mu z něj tryskat šťáva v mnoha velikých dávkách, které dopadaly na všechny prcatlíky. Když doprýštila, úd mu postupně ovadnul, princ mu sejmul všechny kroužky, Snoubič se nadechl a udiveně se rozhlížel kolem sebe.
Když spatřil prince, rozzářil se. „Kdo jsi, krásný mladý muži? – „Jsem princ na bílém koni, krásný mládenče. Moc se mi líbíš.“ – „Ty mně taky.“ – Chtěl bys se mnou strávit zbytek života?“ – „Ano.“ – „A pojedeš se mnou?“ – „Rád,“ zněla Snoubičova odpověď.
Prcatlíci se ale začali rozčilovat jeden přes druhého: „Moment, a co my?“ – „Snoubič je náš!“ – „My ho máme rádi!“ – „My s nim chceme taky mrdat!“ – „Neberte nám ho, vzácnej pane!“
A princ na to řekl: „Je-li tomu tak, jak říkáte, pak nezbývá, než abyste šli s námi.“ – „To je od tebe hezké, princi. Vlastně bych si nedovedl představit, že bych už s prcatlíky nejebal,“ pravil na to Snoubič. „Jebejme tedy všichni společně!“ zvolal princ.
A prcatlíci to pojali jako výzvu k akci a počali jebat. Snoubič a princ se k nim přidali a jebali všichni dohromady o sto péro.
Na druhý den našli společně cestu do princova paláce. Princ dal pro prcatlíky postavit na nádvoří chaloupku, která vypadala stejně, jako ta jejich, Snoubiče pojal za svého partnera a každý večer pak nehorázně hromadně mrdali a jebali u prcatlíků v chaloupce. A pokud se neujebali, mrdají dodnes.
A co král?
Když král zjistil, co se stalo, celý rudý vzteky vstal, mrštil křišťálovými koulemi o stůl, a jak byl zrovna nahý, střepy ho zasáhly do klína a on přišel o svůj ocas i o koule. A bylo po ptákách!
Napiš komentář!