Venoušku,
co den, to překvapení. To mi snad ani neuvěříš.
Láďa měl pro nás mimořádnou sobotní šichtu a poslal na jednu zahradu mě, Pepu a Františka. OMG. Pro mě Pepa nebyl žádnou překážkou, abych s Frantou trochu pohovořil, a i když pro Frantu možná trochu jo, s Pepou byla snadná domluva.
Před nástupem do auta se mě Pepa pohledem, mrknutím a mírným trhnutím hlavou směrem k Frantovi zeptal, jestli o něj mám zájem, já téměř neviditelným kývnutím hlavou odpověděl, že ano, a Pepa nenápadným zvednutím palce pravé ruky beze slov slíbil, že budu mít tu možnost…
Nechal mě ale Pepa vycukat, to musím říct. Minimálně asi do jedné hodiny nebylo možno vůbec nic. A Pepa se tím evidentně bavil, protože jsem na něj furt vrhal dychtivé pohledy, jestli teda mi nějakou příležitost dá.
Ale nakonec jsem se dočkal. „Ty pičo, já nechal na firmě postroj ke strunovce… Bez toho to nedám… Kluci, nedá se nic dělat, musim pro to jet.“ Vylovil z kapsy klíčky od auta a vyrazil za vrata. „Jsem tu tak za půl hoďky, jo?“ – „Joo,“ řekl jsem tak, aby pochopil, že mu za to zároveň děkuju, ale že nevím, jestli mi to stačí. „Jo, klucí,“ vrátil se Pepa pár kroků zpátky, „tady v tom bazénu, teda spíš bazénku, se můžete klidně vykoupat. Ty lidi jsou teď na letním bytě a dneska se rozhodně vracet nebudou, jenom moc nenacákajte kolem. Jo a zabouchnu za sebou vrata, takže až přijedu, zatroubím a musíte mi přijít otevřít.“
Uf, tak to byla jasná výzva.
Franta to zjevně jako výzvu nepochopil, tak jsem ho nechal, ať dál zalejvá hadicí stromky a keře, a šel jsem se podívat na ten bazének. Nebyl moc velkej, asi půl metru vody v něm bylo a širokej asi tak, jako že sis mohl sednout do vody a natáhnout si nohy k protější stěně. Nebyl ani zapuštěnej do země, jen měl dřevěný vyztužení okolo a po okrajích.
Franta zalejval a já jsem se svlíknul do naha, oblečení jsem hodil co nejdál za sebe a vlezl jsem si do bazénku. „Héj, Františku, pojď sem, osvěžíme se,“ zavolal jsem na něj.
Franta přišel a viděl mě, jak si lebedím ve vodě. Pokrčil jsem nohy, aby viděl, že se ke mně do bazénku ještě vejde, a znovu jsem ho vyzval, ať se jde osvěžit. A František si opatrně svlíknul tričko, pak tepláky, pak tenisky a ponožky, nechal si na sobě boxerky a sedl si do bazénku naproti mně.
Nezbylo nám, než se vzájemně dotýkat koleny, protože v tom bazénku bylo fakt málo místa.
„Budeš mít mokrý boxerky,“ poznamenal jsem. „Aha, vlastně jo… Tak to už je jedno…“ koktal Frantík. „Tak proč sis je nesvlík?“ – „Nevim… jsem se styděl…“
Chvíli jsem na něj provokativně koukal. „Tos nemusel. Taky je nemám a nestydím se. Ani za to.“ Nevěděl, co tím myslím, tak jsem pokynul hlavou ke svému rozkroku. Čurák mi stál jako kámen a on to musel vidět.
„Jak se ti to stalo?“ zeptal se hloupě s pohledem upřeným mezi moje nohy. „To mám z tebe, koloušku… Ty na tom tak nejsi?“ – „Nnneé, to vůbec…“
„Kecáš,“ řekl jsem a pomalu jsem natáhnul nohu tak, abych se jí dotknul jeho rozkroku. „Jasně že ti stojí, cítím to, z čeho asi?“ – „Vzrušuje mě bejt ve vodě,“ lhal.
Hladil jsem ho nohou v rozkroku, nejdřív jednou, pak i druhou, podařilo se mi prsty u nohou vylovit jeho ptáka z těch boxerek, a chodidlama jsem mu ho začal otírat… Zíral na mě trochu překvapeně, ale zároveň bylo vidět, jak ho to nesmírně vzrušuje. „Co… Co to děláš?“ ptal se napůl vyděšeně a napůl slastně, jestli to vůbec jde dohromady. „Co bych dělal? Dělám ti dobře, ne? Nebo ti to nedělá dobře?“ řekl jsem pomalu a šikovně jsem mu obepnul ocas oběma chodidlama mezi jejich bříšky a prsty u nohou.
„Jó, no…“ řekl mi na to tónem, ze kterého bylo slyšet, že nechce říct „Děsně mě to bere,“ ale spíš „Strašně se stydím.“ On vůbec nechtěl říkat, co cejtí, ale i tak to jeho cejtění z něho bylo cejtit, hi hi.
Moje chodidla si užívaly toho mladého nadrženého ocasu (jo, i koule jsem mu palcem u nohy prozkoumával), zatímco můj mozek plný semene přemýšlel, jestli mám nejdřív ptáka strčit do huby já jemu, nebo jestli si mám nechat jeho ptáka nechat strčit do mojí huby. Chlapec zavřel oči, asi pro ten pocit soukromí nebo co, což mu rozhodně prospělo a celkově se uvolnil.
A tak jsem se trošku posunul dozadu, abych se mohl naklonit k jeho rozkroku, nadechl jsem se a pomalu ponořil hlavu mezi jeho nohy, pod hladinou jsem do huby pochytil jeho krásnýho ptáka a několikrát ho sepnutýma rtama pojezdil. A znovu jsem se vynořil, nadechnul a znova mu ho pod vodou kouřil… Zopakoval jsem to několikrát, snad dvacetkrát, při nádechu jsem se na něj vždy podíval a bavil se tím, jak má zavřené oči a jeho rty neslyšně, ale srozumitelně šeptají věci jako „Jo, dělej mi to,“ „Nádhera!“, „Bože můj!“ a později se mi dokonce zdálo, že artikuluje „Kuř mě,“ „Udělej mě,“ „Kouříš jako bůh“ a podobné věci.
To ponořování bylo dost náročný, tak jsem pak povstal a měl jsem v úmyslu Františka posadit na okraj bazénu, abych mu mohl to jeho nadržený péro pohodlně vykouřit. Ale jak jsem se tak nad něj postavil, hošánek otevřel oči, asi aby se podíval, co s ním hodlám dělat, jenže první, co spatřil, bylo moje tvrdý péro. Zabodl do něj oči, vzdychl jen tichoučké „Jo,“ chytil mě za koule a druhou rukou si strčil moje péro do pusy.
A začal pomalu, ale krásně kouřit. Jako by to dělal odjakživa, teda spíš jako by to dělal od té doby, co na to začal mít chuť… Víš, jak to myslím. Olizoval a cucal můj ocas bravurně, snad se to ten chlapec právě naučil ode mě… Občas ho vyndal z pusy, hladil mi ho rukama, upřeně se mi na něj díval a šeptal, teď už ne úplně neslyšně, například: „Je krásnej,“ nebo „To je super,“ nebo dokonce „Mňam…“
Jeho výraz i jeho bravurní kuřba mě vzrušovala tak, že to na mě pomalu přicházelo. Stále jsem chtěl další a další přestávky, ve kterých si polohlasně pochvaloval jak můj ocas, tak to, že vůbec nějaký ocas kouří, a on mi ty přestávky moudře (nebo instinktivně?) dopřával, takže jsem vydržel fakt dlouho, ale do nekonečna to nešlo… A když už to bylo na krajíčku, jen jsem hlesl: „Bacha, už to bude,“ nicméně chlapec se mi jen podíval do očí a pokýval hlavou, pak vyplázl jazyk, prudce zahonil a bylo to… Nechal si nacákat všechnu moji mrdku ze vzdálenosti asi deseti nebo patnácti čísel do huby… Poctivě to pomalu všechno spolykal, podíval se na mě a řekl tiše jen: „Mňam.“
A byl jsem vystříkanej. Ale nechtěl jsem mu zůstat nic dlužen, tedy spíš jsem se mu chtěl odvděčit za skvělou „práci“, tak jsem ho vzal v podpaží, posadil na kraj bazénu tak, jak jsem to vlastně původně plánoval, poklekl jsem k němu a prováděl mu všechno, co s čurákem a koulema umím.
Byl už hodně nadrženej, takže to netrvalo dlouho, moje tahání jeho koulí a olizování jeho ocasu ho bralo tak, že asi úplně zapomněl, že jsme na veřejným místě, začal sténat už celkem hlasitě a volat „jo, jo, udělej mě, kuř mě, chci to, pojď, už budu, už budu, ááách…“
A nakonec mi strčil čuráka hluboko do krku a začal cákat takovou spoustu mrdky, že jsem musel hlavou trochu couvnout, jinak by mě asi udusil, jeho mrdka se mi ani nevešla do pusy a začala vytejkat koutkama ven a párkrát jsem ji musel dokonce uplivnout na okraj bazénu, protože to z něj několik dlouhejch vteřin stříkalo jak ze zpívající fontány… Jo, ze zpívající fontány, protože jeho výkřiky slasti mi zněly jako zpěv… Ještě teď to v hlavě slyším, v koulích i v hubě cejtím, byl to pro mě koncert B dur pro krásné tělo a basového čuráka, s bohatou mrdkou z mladého bukového dřeva, koncert, který jsem si vychutnal do poslední kapky a ještě spousta „zážitků“ zůstala vedle „pódia“ pro případné další příchozí… Ach, to bylo pohlazení duše, koulí i žaludu…
A bylo po všem.
František si rozpačitě sundal svoje mokré a trochu potrhané trenky, já jsem mu je vzal, vyždímal a pověsil na větev rododendronu, aby mu uschly. „Třeba uschnou, než Pepa přijde,“ dodal jsem. On se kouknul trochu tázavě, jako by říkal: „A to mám do tý doby zůstat nahej?“
„Tak teď už se před sebou stydět nemusíme. Prostě to doděláme jen tak bez oblečení a až přijde Pepa, tak se oblíknem…“
„Jó no,“ zněla jeho typická odpověď. A šli jsme jen tak nahatí foukat fukarem pozemek.
„Davide, sorry…“ začal mi něco říkat. Nebylo ho moc slyšet. „Co říkáš?“ zařval jsem. „Sorry, jestli to nebylo vono,“ překřikoval hošan fukar, „já nejsem teplej, víš?“ Jasný, není teplej… „Jasně, nejsi teplej, jsi normální heterák, ale kouříš fakt dobře!“ zařval jsem na něj…
„Jó no… Díky, bylo to poprvý, chápeš ne?“ pokřikoval stále omluvným tónem.
„Tak příště to bude ještě lepší, ty vole?“
„No, snad… Budu se snažit,“ co nejtišeji zařval ten heteráček.
Dostal jsem lehčí záchvat smíchu, a když mě to přešlo, vypnul jsem fukar, přistoupil k Frantovi a pošeptal mu do ucha: „Tak domluveno… Příště. Stačí tak jako dneska, neboj.“
František kývnul hlavou na souhlas, ale dál se k tomu nevyjadřoval, a pokračoval v práci.
Asi za patnáct nebo dvacet minut zahoukal za vratama Pepa. Franta se začal rychle oblíkat do těch jeho stále mokrých trenek, zatímco já jsem šel Pepovi otevřít.
Pepa vystoupil z auta, s úsměvem zhodnotil moji nahotu i Františkovu snahu rychle se doobléct, přišel zkontrolovat bazén, spatřil mrdku vedle bazénu a provokativně nahlas zahlaholil: „Jsem říkal, že tu nemáte nacákat, ne? Kdo to tu nacákal?“ – „To jsem byl já,“ začal jsem to svádět na sebe, schválně hodně nahlas. „Honil jsem si u bazénu péro. Já to utřu, neboj,“ a nenápadně jsem zakroutil hlavou, aby Pepa pochopil, že to není moje mrdka, ale Frantova.
Pepa to zjevně pochopil, Frantovi pak přišel říct, že je fajn, jak dobře maká, a že Láďovi řekne, že jsme já a Franta dobrej tým. Franta se na to spokojeně usmál.
A pak jsme nastoupili do auta (Pepa mi musel připomenout, že bych se měl trochu přioblíct) a odjeli jsme na firmu.
„Tak… V pondělí?“ zeptal se Franta na rozloučenou. „No jasný, v pondělí stejnej tým, my tři,“ povídá Pepa. „Bazén tam není, ale je tam hadice s vodou a dobře se tam opálíme…“ Dodal.
No, Vendo, to bude asi hustý.
Napíšu hned, jak budu mít klid. Totiž až Karel usne… Protože tohle vypadá na velkej zážitek.
A to je asi tak všechno, co jsem si pro tebe připravil…
Brou noc, ráno brzo vstávám.
Napiš komentář!